17. listopadu 1989, 20:15: na Národní třídě neprodyšně uzavřeno mezi dva kordony těžkooděnců přibližně 10 000 účastníků pokojné studentské demonstrace. Následně byli vyzváni k rozchodu, přičemž policisté vytvořili únikové uličky a každého, kdo jimi procházel, sadisticky mlátili obušky. Toto trvalo více než hodinu. 568 zraněných, z toho 180 s možnostmi trvalých následků.
Následující den vyhlásili studenti vysokých škol a herci pražských divadel okupační stávku. 19. listopadu vzniklo v Činoherním klubu z podnětu disidentů z Charty 77 Občanské fórum (OF). Den na to se na Václavském náměstí spontánně sešla dvousettisícová manifestace ještě mimo režii OF. Promluvil na ní šéf Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita a podpořil studentskou stávku. Další demonstrace však již probíhaly pod taktovkou OF.
Nejradikálnější složku protirežimní opozice tvořili studenti. Zatímco OF vyzývalo vládu k dialogu, podle studentů již na něj bylo pozdě. Postupně však byli studenti v opozičním hnutí zatlačeni OF do pozadí. Demonstrace s OF v čele probíhaly podle připraveného scénáře a neponechávaly žádný prostor pro spontánní vystoupení. OF se zanedlouho stalo tvůrcem a reprezentantem společenského konsensu. Přitom samo Občanské fórum nepředstavovalo nijak zvlášť demokratickou organizaci, s čestnou výjimkou několika místních OF. O všech zásadních krocích rozhodoval asi desetičlenný nevolený krizový štáb v čele s Václavem Havlem, Alexandrem Vondrou a Jiřím Křižanem.
Již 21. listopadu vstoupili do hry ekonomové z Prognostického ústavu Václav Klaus a Vladimír Dlouhý, který uvedl, že je ústav schopen předložit k diskuzi program ekonomické reformy. 27. listopadu proběhla povýtce symbolická dvouhodinová generální stávka. Proces převzetí moci OF pokračoval velmi pozvolna, jeho představitelé se snažili vyhnout zbytečným společenským turbulencím.
5. prosince OF na apelativní žádost českého premiéra Františka Pitra navrhlo nestraníky do české vlády. Zvláštní roli v té době sehrál federální premiér Ladislav Adamec, jenž již dříve odstoupil z ÚV KSČ a rozhodl se spolupracovat s OF. Vyzval ho ke spolupráci na rekonstrukci staré federální vlády, což však OF odmítlo. Na začátku prosince byla Adamcem představena nová federální vláda ve složení 15 členů KSČ a 5 nekomunistů. OF bylo původně vládu ochotno přijmout, pod tlakem ulice ji však muselo odmítnout.
Až 10. prosince jmenoval prezident Gustáv Husák novou federální vládu v čele s Mariánem Čalfou. OF v ní mělo pět členů: Václava Klause (ministerstvo financí), Petra Millera (ministerstvo práce a sociálních věcí), Vladimíra Dlouhého (státní plánovací komise), Jiřího Dientsbiera (ministerstvo zahraničí) a Valtra Komárka (místopředseda pro ekonomiku). 15. prosince se konala slavná tajná schůzka Mariána Čalfy s Václavem Havlem, na níž premiér Havlovi nabídl, že se „postará“, aby nového prezidenta volil parlament a aby poslanci za KSČ zvolili právě Havla, což se také o čtrnáct dní později stalo.
V květnu 1990 federální vláda rozhodla, že proběhne radikální ekonomická reforma podle scénáře Václava Klause a Vladimíra Dlouhého. O měsíc později vítězí ve volbách v Čechách OF s 50 procenty, na Slovensku Veřejnost proti násilí s 30 procenty. KSČ v nich získala 13 procent. Obnova kapitalismu započala.
Proč se pracující podíleli na svržení „socialismu“ je zcela zřejmé – zkostnatělý byrokratický režim neměl se socialismem mnoho společného. Významná část reprezentantů samotného režimu si uvědomovala, že tahle to dál nejde a že obnova kapitalismu je pro ně nejlepší zárukou zachování jejich privilegií. Proč ale pracující nezabránili návratu kapitalismu?
Svůj zásadní podíl na této skutečnosti nese právě minulý režim sám. Patrně žádná forma kapitalismu by se nedokázala lépe postarat o destrukci vědomí dělníků o jejich vlastní roli v ekonomickém systému společnosti a o jejich potenciálních možnostech zasahovat do běhu věcí. Systém s politickou reprezentací údajně vládnoucí v zájmu pracujících, jenž se přitom snažil zbavit pracující jakéhokoli významnějšího podílu na rozhodování, to dokázal téměř dokonale. Stalinistická propaganda byla plná řečí o dělnickém hnutí, přičemž samotné dělnické hnutí minulý režim zcela zničil, zejména pak v době normalizace.
Pracující tak nalétli na „nepolitickou politiku“ Občanského fóra, na jeho všeobecná nic neříkající a populistická hesla. Iluze občanské společnosti, jako lidí s různými názory na jedné lodi mnohým z nich nasadila klapky na oči. Že ve skutečnosti nejsme všichni na jedné lodi, začali mnozí pracující poznávat až během Klausovy privatizace.
Samostatná mobilizace pracujících nebyla v zájmu nikoho z vedoucích sil – nechtělo ji ani Občanské fórum, ani část byrokracie, jež OF podpořila, ale ani Jakešovské tvrdé jádro. Ohrozila by privilegia všech těchto“elit“.
Oslavy 20. výročí Sametové revoluce zanechaly většinu české populace chladnou. Když v procesu obnovy kapitalismu stalinistickou diktaturu byrokracie vystřídala diktatura volného trhu a výroby pro zisk, začaly u spousty pamětníků zjevně převládat pocity promarněných nadějí.
Michal Novák, Libor Bláha
