Ropný průmysl ničí planetu

 
Zdá se to být už věčnost, co každý den posloucháme o ropné havárii v Mexickém zálivu, o marných pokusech zastavit únik černého zlata, které se mezitím změnilo spíš na černý mor. To je zatím přes sliby hlavního viníka, nadnárodního koncernu British Petrol (BP), v nedohlednu. Důsledky jedné z největších ekologických katastrof v dějinách jsou nepředstavitelné a neodhadnutelné.
 
Přitom výbuch na plošině Deepwater Horizon, při kterém zemřelo 11 dělníků, se stal 21. dubna, ironií osudu zhruba dva měsíce poté, co administrativa prezidenta Obamy povolila další těžbu v pobřežních vodách. Od té doby vytéká z poškozeného vrtu podle amerických vědců až 40 tisíc galonů ropy denně – to je neuvěřitelných 6,35 milionu litrů! Kromě obětí přímo při výbuchu metanu způsobila ropa při svém tažení k pobřeží USA úhyn řady ptáků, ryb i savců, ničí plankton, základní část potravního řetězce. Na pobřeží jsou zničeny celé vzácné ekosystémy, o živobytí přišla řada lidí, závislých na rybaření či chovu ústřic.
 
Viníci katastrofy
V prvé řadě nesou vinu ti, kdo mají na ropném byznysu největší zisk – v tomto případě je to trojice koncernů BP, Halliburton a Transocean, které plošinu stavěly či provozovaly. Ty se také navzájem za katastrofu obviňovaly. V každém případě vyšlo najevo, že BP kvůli co nejrychlejšímu dokončení vrtu riskovala a šetřila náklady. Nebyla dodržena celá řada bezpečnostních postupů. Zdá se, že takto to fungovalo po celá desetiletí. Kvůli provázání americké politiky s mocnou ropnou lobby nebyly kontrolovány ani ty základní předpisy. Americká vláda, a zejména příslušné oddělení ministerstva vnitra, Agentura pro nerostné suroviny (MMS), je tak jednoznačným spoluviníkem.
 
I přes to, že během posledního desetiletí vzniklo mnoho studií, z nichž mnohé napsali inženýři se zkušenostmi z plošin, které upozorňovaly na nedodržování předpisů a chybějící kontrolu, bylo to ze strany vlády ignorováno. Dva týdny před výbuchem MMS při dotazu na provádění inspekce podle amerických zákonů o životním prostředí zcela rezignovala a potenciální nebezpečí pro ekosystém v Mexickém zálivu označila za „minimální nebo vůbec neexistující“. MMS přitom v roce 2004 provedla vlastní rozsáhlou studii o nebezpečí úniků ropy ve mořských vrtech, která konstatovala, že kvůli vysokému tlaku ve velkých hlubinách mnohá dosud používaná ochranná opatření nestačí. Nemělo to však za následek zavedení nových standardů, takže jako by se nic nestalo. Od katastrofy na Deepwater Horizon navíc MMS schválila 27 nových žádostí na otevření nových vrtů, přitom jenom jedna z nich obsahovala dostatečné záruky na ochranu životního prostředí.
 
Ropák Obama
I přes veškerý veřejný hněv a silná slova o nakopání šéfa BP do zadku se Obama na tiskové konferenci vyslovil pro zachování současné politiky v otázce pobřežních ropných vrtů. Ty prý jsou „důležitou součástí celkové strategie zajišťování energie“. Jako každému kapitalistickému politikovi mu na srdci spíše než životní prostředí leží zisky ropného průmyslu. Na tiskovce 30. dubna neřekl skoro nic o dopadech katastrofy na životní prostředí a 11 mrtvých dělníků z plošiny nezmínil vůbec.
 
V březnu 2010 navrhla americká vláda novou ropnou politiku, která otevřela dveře ropným koncernům k vrtům po celém východním pobřeží USA. Bylo to oslavováno jako „nová kapitola v národním hledání celkové energetické politiky“. Obama své mínění i přes miliony litrů ropy, prýštící denně do Mexického zálivu, nezměnil.
 
Zisky před planetou
Slova i činy po havárii dokazují, že ochrana zájmů korporací a jejich zisků stojí ve skutečnosti daleko před životním prostředím, ba co víc – stojí proti sobě. Žvotní prostředí bylo jedním z hlavních bodů Obamovy předvolební kampaně, British Petrol se dlouhodobě snaží profilovat jako „zelená“ společnost. Ale řeči na mítincích a barva korporátního loga nemají s praxí vlád a ropného průmyslu nic společného. Celosvětové dopady používání fosilních paliv, výroba a transport rafinované ropy v posledních desetiletích nesmírně přispěly k nárůstu emisí oxidu uhličitého.
 
Samozřejmě nejde jen o zvláštní zájmy velkých ropných koncernů. Kapitalistické společnosti obecně dávají přednost používání levnějších, ale o to víc životnímu prostředí nepřátelských surovin, místo zavádění udržitelnějších, ale dražších obnovitelných zdrojů. Na to doplácí především pracující, rolníci a obecně chudí obyvatelé naší planety – ti nemají kam utéci – někde před záplavami, jinde před hladomory způsobenými suchem, tu zase z nedýchatelného ovzduší. Právě ti se musí postavit do čela boje za udržitelné metody výroby energie, jinak současný systém hrozí devastací celé planety a společenského i hospodářského pokroku.
 
O katastrofě v Mexickém zálivu slyšíme každý den. Je však otázkou, jak by to vypadalo, pokud by se takováto tragédie odehrála jinde. Například v Nigérii, nesmírně bohaté na ropu, utíká podle New York Times do vody posledních 50 let každoročně více ropy, než vyteklo při havárii tankeru Exxon Valdez (a to bylo 10,8 milionu galonů). Příčina? Ropné koncerny jako Shell nebo Exxon ve snaze snížit náklady naprosto kašlou na jakoukoli bezpečnost, používají zastaralé metody, neudržují ropovody a korumpují vládu tak, aby si jich vůbec nevšímala.
 
Hlad koncernů po ropě je tak veliký, že Shell v Nigerii dokonce spaluje ložiska zemního plynu, aby se k ropě dostal. Tyto jedovaté plameny, obsahující množství toxinů, jsou vidět z vesmíru jako nejjasnější bod celé Nigérie, a zemi sužují již od 60. let (a přitom je spalování plynu od roku 1984 ilegální). Důsledek? Kontaminovaná půda skoro po celém nigerijském pobřeží, průměrná délka života 43 let, pátá nejhorší na světě, úmrtnost novorozenců 12 %.
 
Zastavme ničení životního prostředí!
Katastrofa u pobřeží USA jen zdůraznila nutnost změny. Musí proběhnout nezávislé vyšetřování, bez zástupců ropného průmyslu, a viníci tvrdě potrestáni. Všechny ropné vrty musí projít inspekci zaměstnanců a obyvatelstva, ty, které nebudou vyhovovat, musí být okamžitě uzavřeny. Ropným koncernům se nedá věřit ani slovo. Vždy budou ve svém bratrovražedném boji usilovat o co nejnižší náklady, i na úkor bezpečnosti a životního prostředí. Proto je potřeba celý energetický sektor z konkurenčního boje vyjmout vyvlastněním a postavením pod veřejnou kontrolu. Stejně tak je potřeba obrovských investic do výzkumu, abychom byli schopni plánovaně nahradit ty zdroje energie, které nejvíce poškozují životní prostředí – ropou a uhlím počínaje.
 
V současnosti pohání ropa celý kapitalistický systém. Miliony aut, mocný průmysl, je rozhodující i pro armády supervelmocí jako USA. O ropu se vedou brutální války, jako je ta v Iráku. Její těžba, zpracování a spotřeba nevýslovně poškozuje životní prostředí. Náklady za jeho destrukci v podobě havárií i samotného dobývání přenáší ropné korporace na pracující a místní obyvatelstvo, zatímco vlastníci těchto korporací si žijí v nebetyčném luxusu. Ropný průmysl je prostě jedním z nejbarbarštějších kapitalistických odvětví, jehož praktiky nám více než názorně ukazují nutnost s celým tímto systémem skoncovat.
 
Martin Mikula, 20.6.2010