V březnu proběhl v Praze další ročník filmového festivalu Jeden svět zaměřeného na dokumentární filmy s lidsko-právní a sociální tématikou. Jeho součástí byla i sekce filmů Snášenliví – Nesnášenliví, zaměřená na problematiku současného rasismu, šovinismu a neonacismu. Z pěti zařazených filmů jsem se rozhodl navštívit dvě vybrané produkce a zjistit tak, jaký obraz o těchto nebezpečných a škodlivých fenoménech Jeden svět vytváří.
Oněmi dvěma filmovými dokumenty byly Bílý teror od Daniela Schweizera (2005) a padesáti minutový snímek Nenávist v krvi od režiséra Marko Mamuziče (2008). Tento výběr nebyl tak docela náhodný. V prvém snímku se autor rozhodl dokumentovat existenci neonacistického hnutí jako mezinárodní, vzájemně kooperující komunity protkané mnoha vazbami a usilující o globální sjednocení. Dokument nás proto zavedl na několik geograficky velmi vzdálených míst jako Švýcarsko, Švédsko, USA a Rusko.
Film Nenávist v krvi se oproti tomu soustředil na portrét nacionalistické a neofašistické scény v dnešním Srbsku v její „hloubce“, zejména při iniciaci násilí proti svým politickým nepřátelům a komunitám z řad menšin. Oba dokumenty měly naopak společný rys v tom, že dávaly prostor k osobnímu vyjádření členům krajní pravice, přičemž tato sdělení volně konfrontovaly s postoji aktivistů a novinářů, kteří se této scéně systematicky věnují.
Bílý teror, tvořený, jak již bylo řečeno, v několika zemích světa a konečně dotočený v roce 2005, představoval nejstarší snímek v celé sekci a tato skutečnost stejně jako způsob jeho vzniku se bohužel projevila na jeho poměrně značné neaktuálnosti. Na evropské půdě se film zaměřoval především na síť Blood and Honour, propagující neonacistickou ideologii a hodnoty skrze hudbu a tvorbu videoklipů. Už z pouhého faktu, že snímek předváděl vznik audiovizuálních materiálů ve VHS formátu muselo být každému zřejmé, že sleduje něco, co se odehrávalo možná někdy na konci 90. let – rozhodně více než deset let zpátky.
To, co se v dokumentu odhalovalo jako nový, nebezpečný a inovativní přístup neonacistů, je dnes ve skutečnosti již naprosto zaběhlá metoda jejich fungování. Samotná síť Blood and Honour je ostatně dávno za svým zenitem a její oficiální webová stránka už není aktualizována. Při zmínce o internetu, který představuje jeden z dnešních pilířů neonacistické propagace, nutno dodat, že v dokumentu jakoby snad ani ještě neexistoval.
Nahlédnutí do scény ve Spojených státech dopadlo v tomto ohledu podobně tristně a pro někoho, kdo se zajímá o dnešní situaci a je s ní alespoň zhruba obeznámen, muselo být sledování filmu až utrpením. Dokument zobrazoval „nově“ se organizující skupiny americké krajní pravice jako World Church of Creators, National Socialist Movement nebo Aryan Nation, které svoji modernější formou, otevřenějším příklonem k neonacismu a zaměřením na mladé lidi, zejména z řad skinheadské subkultury, po jistou dobu úspěšně konkurovaly „tradiční“ krajní pravici typu Ku Klux Klanu apod.
Časy se ale mění, takže právě tyto skupiny, o kterých byla řeč, dnes leží v rozkladu a jejich vůdcové jsou buď po smrti nebo ve vězení. Také snaha podtrhnout nebezpečí sjednocování těchto skupin a jejich větší kooperace se míjí účinkem – americká krajně pravicová scéna trpí mimořádnou roztříštěností a často nelítostnými frakčními boji. Teprve závěr dokumentu, který nás přenesl pro změnu do Ruska, obsahoval alespoň pár pro dnešek relevantních informací.
Celým vleklým dokumentem se jako červená niť táhla myšlenka, že neonacismus je především určitá subkultura, která je svými viditelnými projevy – oblíbený hudební styl, skinheadská image, tetování – poměrně vzdálená sociálnímu životu obyčejných lidí. Vstup krajně pravicové ideologie do mainstreamového politického a kulturního prostoru, stejně jako snaha nemalé části krajní pravice o od-subkulturnění hnutí byly v dokumentu reflektovány jen v minimální míře.
Toto poselství považuji vedle faktické zastaralosti celého dokumentu pro dnešní dobu za zásadní slabinu filmu, který je vcelku poplatný liberálnímu světonázoru obecně a liberálnímu pohledu na neonacistické nebezpečí zvláště. Do téhož rámce pak zapadá skutečnost, že dokument dával volně průchod vyjádření neonacistů a fašistů, zatímco oběti jejich násilí a především jejich aktivní oponenti – kterými jsou v prvé řadě radikální antifašisté – prostor nedostávali téměř vůbec. Ke slovu se dostalo pouze několik novinářů a profesionálních lidsko-právních aktivistů, tedy zase oněch reprezentantů liberálního světa, z jehož platformy celý dokument vznikl. Celkový dojem z tohoto snímku byl tedy pro antikapitalistu s jistou znalostí dané problematiky poměrně nepříznivý.
O poznání lépe dopadl druhý snímek, Nenávist v krvi, který se soustředil na popis jedné národní krajně pravicové scény – v Srbsku, a to zejména, jak již bylo řečeno, na její násilnou tvář. Vzhledem k době svého vzniku velmi aktuální dokument, mimochodem oceněný na sarajevském filmovém festivalu, zobrazoval, jak srbská krajní pravice útočí na Romy, Albánce, muslimskou a židovskou komunitu, homosexuály a antifašisty. Vedle detailních záběrů násilí – od házení kamenů, na antirasistický pochod přes vypálení bělehradské mešity a americké ambasády až po ukopání gay aktivisty téměř k smrti – film velmi zdařile ilustroval několik, podle mého naprosto zásadních rozměrů neofašismu v dnešní podobě.
V prvé řadě jde o zakořenění krajní pravice a její fungování v kontextu celého společenského dění a hodnotového ovzduší, jemuž dominuje vládnoucí třída a její ideologové. Na místo izolované a „nepochopitelné“ subkultury z prvního snímku zde máme aktivistické tvrdé jádro, pěst prosazující panství národní vládnoucí třídy, bránící její mocenská privilegia proti disentu a sdílející její frustraci z neukojených ambicí na domácím i zahraničním politickém terénu. Film ukazuje, jak neofašistické hnutí čerpá sílu a impetus z dědictví války v Jugoslávii a z otevřeného boláku problému Kosova. Ukazuje, jak neofašisté provádějí za vládu špinavou práci (např. vypálení americké ambasády jako poselství Západu, že Srbsko „uloupení“ Kosova nikdy nepřijme), stejně jako roli oficiální politické reprezentace a zejména části pravoslavné církve v podpoře i formování krajně pravicových skupin a struktur.
V dokumentu vidíme, kterak pravoslavní biskupové šíří nenávistnou propagandu proti homosexuálům, Západu a Židům, stejně jako jejich přímou účast na pouličních akcích a mobilizacích. Propojení mezi zuřivými fotbalovými chuligány Crvena Zvezda Bělehrad, vyžívajícími se v násilí proti gayům a jiným menšinám, a mezi společensky respektovanými ultrapravicovými politiky v saku a kravatě a církevními autoritami není jen virtuální ale zcela reálné, odehrávající se v jednom čase a prostoru. Krásně ilustrativní záběr byl natočen při vypalování bělehradské mešity, kde přítomný hodnostář volal k davu rabiátů: „Přestaňte už s násilím. Tohle nesmíme dopustit. Vždyť my Srbové jsme Boží (vyvolený) národ!“ Přemíra násilí se v tomhle případě nehodila do vize metafyzické nadřazenosti pachatele nad obětí i zbytkem světa.
V dokumentu je stejně jako ve filmu Bílý teror dán velký prostor autentickému vyjádření srbské ultrapravice, zejména ve vztahu k využívání násilí. Na rozdíl od prvně jmenovaného snímku je ale větší prostor dán i opačné straně. Ačkoliv i zde dostali hlavní a opakované slovo profesionální odborníci, nebo představitelé méně sociálně vyloučených komunit (např. židovský rabín), zaznělo ve filmu třeba i vyjádření obyvatel izolovaného romského slumu, což je dozajista pozitivní přístup, alespoň dílčím způsobem nabourávající dominantní paternalismus liberálů k obětem neofašistů a leckdy i neofašistům samotným. I z tohoto důvodu se shlédnutí Mamuzičova dokumentu rozhodně nedalo hodnotit jako mrhání časem (což byl případ Bílého teroru) a snímek lze hodnotit přinejmenším jako hodně zajímavý.
Kromě zmíněných filmů je třeba se alespoň na chvíli zastavit u krátkých propagačních klipů k tématice neonacismu, jejichž uvedení předcházelo samotným produkcím. Zde je třeba říct, že tyto propagační klipy převzaté z Německa, byly poplatné tomu nejhoršímu liberálnímu klišé o náccích a nacionalistech jako útrpně působících figurkách neschopných i té nejjednodušší orientace v současném světě. V tomhle směru klipy zpochybňovaly dokonce i poselství dokumentu Bílý teror o nebezpečné, mezinárodně působící a kooperující subkultuře. Nacionalistická rodinka odmítající používat auto s pneumatikami a vlak, protože je nevynalezli Němci, a pochodující na dovolenou v cizině pěšky po dálnici s německou mapou, stejně jako nácek, který málem ani neumí používat záchod – to jsou opravdu pitomosti, kterými liberálové bezděky celý problém bagatelizují. Jde ovšem o to, že není právě ani v zájmu liberálů ukázat, jakým způsobem se tito „pomatenci“ svého času chopili moci v řadě zemí Evropy či Latinské Ameriky a získali pro svoje myšlenky miliony dalších lidí.
Liberalismus nikdy nemůže vzít řešení problému fašismu za správný konec, a to už z toho jednoduchého důvodu, že je neschopný pochopit, kde má tento problém svůj začátek, svůj sociální a materiální kořen. Bylo potěšující, že přinejmenším jednomu dokumentu festivalu Jeden svět se dle mého názoru podařilo z osidel liberalismu alespoň částečně vymanit.
Nikola Čech
