MS ve fotbale: Oslava zábavy a jednoty?

 
Fotbalový svátek, krádeže, oslava fotbalu, monotónní
troubení vuvuzel, málo gólů. Zhruba tato klíčová slova charakterizují většinu
zpráv po prvních pár dnech probíhajícího mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické
republice. Sport má sjednotit zemi, která je dvacet let po pádu apartheidu vším
jiným, jen ne rájem pro všechny bez ohledu na barvu pleti.
 
Liberální novináři rádi ukazují kontrast mezi pozlátkem
globální sportovní události a chudinskými slumy. Ale jen proto, aby ukázali, že
v zemi s více než 40% nezaměstnaností, kde nemá 30 % obydlí elektřinu
a podle oficiálních údajů 48 % domácností žije pod hranicí chudoby, fandí
fotbalu každý a že zemi sjednocuje. Že obyvatelé Khayelitshi, největšího
chudinského slumu v Africe, alespoň na měsíc mají úplně stejné zájmy, jako
horních 10 % obyvatel vlastnících více než polovinu bohatství země.
 
Nemá. Své o tom vědí pořadatelé ze stadionu v Durbanu,
kteří protestovali proti tomu, že za celodenní práci kvůli utkání mezi Německem
a Austrálií dostali zaplaceno daleko méně, než jim bylo slíbeno. Policie se je
pokusila rozehnat slzným plynem a gumovými projektily. Nakonec dostali
stávkující alespoň část dlužných peněz. Tento případ se dostal dokonce i do
českých médií.
 
Mnohé další ovšem již ne – zaměstnanci na Green Point
stadium v Kapském městě stávkovali dva dny. V Johannesburgu se
k rostoucím sporům přidaly dva tisíce pořadatelů z Ellis Park
stadium. Zaměstnanci tvrdí, že je jim každý den vypláceno méně a méně peněz. Pořadatelé
a jejich odbory požadovali po FIFA, aby vyjednala dohodu. Ta to však odmítla
s tím, že je to problém „zaměstnavatel – zaměstnanec“. Koneckonců FIFA si
již před šampionátem prosadila u jihoafrické vlády zákaz demonstrací a stávek
v průběhu mistrovství i jakoukoli kritiku FIFA a turnaje. A vláda nyní
poslušně dělá vše, co je vsilách
její policie, aby se vlna stávek nedostala na stránky světových médií.
 
A má plné ruce práce, protože vybuchnout hrozí i vleklý
spor, který vede odborová federace Cosatu, jeden z klíčových hráčů při
svrhávání apartheidu, s vládou kvůli požadavku za minimální mzdu pro 1,3
milionu zaměstnanců ve veřejném sektoru.
FIFA se sice odmítla zapojit do sporu mezi pořadateli a
jejich zaměstnavatelem, jinak ovšem nemá problém prosadit svou – samozřejmě jen
proto, aby maximalizovala své zisky. To jde ovšem na úkor jihoafrických mas.
 
Ironickým příkladem může být luxusní a plně vybavený
durbanský stadion Mosese Mabhidy, postavený speciálně pro šampionát. Ten je
pojmenován po členovi Komunistické strany, který byl jedním z vůdců odporu
proti apartheidu. Nyní se lidé, které se Mabhinda snažil osvobodit, nesmí ke
stadionu ani přiblížit – městský úřad místní chudinu z celé oblasti
vyhnal, musela uvolnit místo televizním štábům a turistům.
FIFA si i prosadila, aby nové stadiony byly postaveny v
zámožnějších čtvrtích, protože, jak pravil její mluvčí, „miliardy televizních
diváků nechtějí vidět barabizny a bídu“. Místo rekonstrukce starého stadionu
byla požadována stavba nového se Stolovou horou v pozadí. Místní úřady
kvůli stavbě nových stadionů zabavovaly prostřednictvím soudů půdu a ničily služby
místního obyvatelstva. Například tak byly zbourány jediné dvě školy v Nelspruitu.
Zmiňované odbory Cosatu odhalily, jak nakonec byly použity finance, které by
byly tolik potřebné pro komunitní projekty.
 
Tvrdý dopad na část populace mělo i to, že si FIFA
prosadila, že v okolí stadionů mohou prodávat zboží pouze oficiální
sponzoři mistrovství světa – tento šampionát má být tím komerčně nejúspěšnějším.
Takže zatímco Adidas, Sony, Visa, Emirates, Coca Cola či Hyundai-Kia zaplatily
každý za sponzorování turnaje 125 milionů dolarů, policie vyhnala všechny
stánkaře a pouliční prodejce pro místní obyvatelstvo cenově přijatelných
potravin – koncese, která stojí až 150 tisíc korun, byla pro ně naprosto
nedostupná.
 
Koneckonců o tom, v jak vražedných podmínkách šijí
čínské děti za bídnou mzdu turnajové fotbalové míče, prosákly zprávy již před
několika lety. O korporátním charakteru celého šampionátu si můžete detailněji přečíst
na stránkách jihoafrického Centra pro občanskou společnost http://www.ukzn.ac.za/ccs/.
 
Podívejme se ale na další stránku podobných sportovních
klání. Nejlépe ji pravděpodobně ilustruje článek v britském deník The
Guardian s příhodným názvem „Fotbal: milovaný přítel kapitalismu“.
Citujme: „Společně s televizí je [sport] nejlepším řešením věky věků starého dilematu našich
politických vládců: co s nimi, když zrovna nepracují?“ Že by se autor
domníval, že fotbal nahradil klasické náboženství jakožto opium lidstva? Link
na článek, obsahující řetězec „fotbal, socialismus, kokain“, tomu přinejmenším
svědčí.
 
Médii vybičovaný nacionalismus během zápasů národních týmů a
euforie z vítězství mají nechat zapomenout na strasti všedního života a
poskytnout z práce unavenému lidu hry. To se hodí obzvláště nyní, kdy se
každý den objevují zprávy o plánech prakticky všech evropských vlád o škrtech,
snižování mezd, propouštění, zdražování, prodlužování věku odchodu do důchodu,
zavádění školného a mnohé další. Je potřeba je v debatách na pracovištích
dostat na druhé místo hluboko za možný zákaz plastových trubek imitujících
antilopí roh.
 
Světový šampionát si po celém světě budou užívat miliardy
lidí. Bohatství, které z něho vzejde, by však mělo být použito na
vylepšení bídných podmínek obyvatelstva, ne k dalšímu plnění kont FIFA a
jejích sponzorů. A my bychom neměli zapomínat na to, že se i přes tři zápasy
denně reálný svět venku nezastavil, a že náš boj se odehrává na pracovištích a
v ulicích!
 
Martin Mikula