Jedním ze společných rysů předválečné české radikální levice, obrodného hnutí v Československu na jaře 1968, stejně jako radikální levice po roce 1989 je provázanost k hnutí pracujících a k levicové scéně u našeho největšího souseda, tj. v Německu.
Tento fakt přirozeně vychází i z oné geografické blízkosti samotné, i z jazykových znalostí němčiny, u starší generace téměř všeobecné. Zejména ale odráží fakt, že německá levice, odbory apod. vždy patřily k nejsilnějším na světě, a jako takové svojí praxí i programem obohacovaly naše domácí prostředí a přinášely mu nové podněty. Konec konců, německá levice byla nejsilnější baštou v obranném valu pracujících, odborového hnutí apod. proti politickým hrůzám 20. století a její pád (jako tomu bylo v roce 1933 po příchodu Hitlera k moci) předznamenal nejen rozbíjení zaměstnaneckých organizací a vraždění radikálních pracujících jinde v Evropě, ale stal se předehrou k zpustošení Evropy a genocidě národů v dosud bezprecedentím měřítku.
Také dnešní levice, jak již bylo řečeno, tyto vazby k Německu udržuje a se vznikem sjednocené Nové antikapitalistické levice (NAL) věříme, že je budeme schopni ještě dále prohloubit.
Jednou z těchto vazeb je i naše tradiční účast na lednových Luxemburg-Liebknecht demonstracích v Berlíně, která bývá spojena také s politickými diskuzemi aktuálních otázek. Luxemburg-Liebknecht demonstrace je událostí, která alespoň na den „sjednocuje“ prakticky celou německou radikální levici a vždy přiláká také značný počet účastníků ze zahraničí. Není ani divu, neboť jde o největší, každoroční demonstraci tohoto druhu ve střední Evropě, s počty účastníků mezi pěti a dvaceti tisíci.
Několikakilometrový pochod na památku zavražděných aktivistů německé levice – Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové – začíná vždy druhou lednovou neděli v deset hodin u stanice metra Frankfurter Tor a pokračuje po Frankfurter Alle (s nezaměnitelnou architekturou 50. let podle sovětského vzoru) přes Fridrichshein až ke hřbitovu v Lichtenbergu. Zde mnozí účastníci akce pokládají k náhrobkům červený karafiát, jako symbolický výraz vzpomínky na oběti pravicového teroru.
V zástupu, který nelze z jednoho místa přehlédnout, jdou v jednotlivých kontingentech za sebou tak různorodé organizace a skupiny jako odboráři z IG Metal a Ver.di, autonomní antifašisté, levicoví fotbaloví hooligans, turečtí maoisté, aktivisté za národnostní práva Basků, odpůrci stavby nových atomových elektráren, organizace sdružující oběti a příbuzné obětí politické perzekuce v nacistickém Německu, trockisté i členové Levice (Die Linke), která je či byla vládní stranou např. v Meklenbursku-Pomořansku a v Braniborsku. Ze zahraničních skupin zde byla zastoupena např. PRC z Itálie, KKE z Řecka a Sin Féin z Irska. Mnohé z těchto organizací a skupin se na demonstraci prezentují nejenom letáky, ale i stánky s knižní produkcí, CDéčky, tričky, vlajkami, odznaky, nášivkami a jinými suvenýry. Vždy je tu tedy z čeho vybírat.
NAL vyslala tento rok na L-L demonstraci malou výpravu, která se zde setkala se svými známými, ale i s novými kontakty z Francie a třebas i z daleké Argentiny. Společně s nimi jsme pak den před demonstrací projednávali na semináři přístupném veřejnosti (přišlo přes 50 lidí) otázky ohledně charakteru francouzské Nové antikapitalistické strany (NPA) a německé Levice (Die Linke), zejména pokud jde o jejich zapojení do stávkových akcí, práci v odborech, budování vlastní organizace a tvorbu programu. Všechny tyto otázky se úzce dotýkají také práce naší vlastní organizace. A jinak vedle politiky jsme si v Německu užívali také připraveného večerního koncertu a v neposlední řadě i cestování po německých regionálních železnicích nabízející ne vždy vítězný boj lokomotiv s masou sněhových závějí.
Příští rok se do Berlína chystáme určitě znovu a každého zájemce o účast na levicové demonstraci i na doprovodných akcích, například prohlídce politických pamětihodností a zajímavostí Berlína, rádi uvítáme v řadách naší výpravy.
Nikola Čech
