Simon Bolivár je pyšný. Tak by se dal charakterizovat současný stav věcí v Jižní Americe. Jižní Amerika přešla do nových válek za osvobození. Nyní nenásilných, ale stejně úspěšných jako byly kdysi ty, jenž jihoameričtí Hispánci vedli proti Španělské koloniální nadvládě. Tak jako kdysi venezuelský generál Simon Bolivár vedl Hispánce do velkého osvobozeneckého boje z područí španělského impéria, tak nyní jihoameričtí političtí vůdci a to napříč celým spektrem, vedou své národy z područí severoamerického impéria.
Obzvlášť hrdý by byl Bolívar na události 2. a 3. prosince 2011, události o nichž česká média zarytě mlčela a na něž západní média plivala, nadávala a opovrhovala jimi. Tou událostí byl zakládající summit CELACu. A co je vlastně CELAC, o němž téměř nikdo v České republice neví kvůli informačnímu embargu? Je to zkratka pro Community of Latin America and Caribbean States a je to důležitý milník definitivního kolapsu severoamerického vlivu v Jižní Americe. Zadní dvorek, jak američtí generálové, politici a magnáti vždy titulovali Jižní Ameriku, se uzavírá a až oni přijdou o své spojence, nebudou už mít nikoho, o koho by se mohli opřít.
Summitu se zúčastnili zástupci 33 z 35 států amerických kontinentů, přičemž zástupci USA a Kanady byli úmyslně vyloučeni a nedostali žádné pozvání, kromě jejich masmédií, která chtěla zjistit co se děje, aby o tom mohla posléze informovat ve svém „objektivním“ zpravodajství. Mimo masmédií přišli i zástupci alternativních médií, jako je venezuelanalysis.com, těch médií, kterýá obvykle před summity různých států demonstrují proti těmto summitům.
Političtí vůdci celé Jižní Ameriky, počínaje radikálně levicovými představiteli Hugo Chávézem z Venezuely, Evo Morálesem z Bolívie či Danielem Ortegou z Nikaragui, přes středolevé vůdce jako je Kristýna Kirchnerová z Argentiny nebo Dilma Rousseffová z Brazílie a konče pravicovými presidenti Kolumbie Santosem a Chile Piňerou (ten který seděl vedle Václava Klause, když zrovna kradl pero), se sjednotili do naprosto nového bloku států jaký doposud neměl nikdy obdoby. Mexický pravicový president Felipe Calderona pronesl u příležitosti vzniku CELACu: “Již nadále nesmíme zůstat nejednotní. Musíme spolupracovat, musíme se posilnit a musíme vzdorovat.“.
Jak to vše začalo?
Nejprve je nutné se podívat na počátek celé cesty k jihoamerické integraci a ke zničení severoamerického vlivu. Tento počátek cesty je možné vidět v roce 1998 a volbě Hugo Chávéze do funkce presidenta Venezuely. V následujících letech došlo vlivem selhání tržního systému, masového zbídačování a neoliberálních experimentů k nástupu celé řady levicových vlád. Více než tucet jihoamerických států se vymanilo v prvním desetiletí 21. století ze severoamerického vlivu a další pokračují v druhém desetiletí.
To co, kdysi bylo jen snem desítek miliónů lidí – přímá demokracie, všeobecná vzdělanost, samosprávy, svoboda, národní uvědomění, práva domorodců a chudiny –se nyní mění ve skutečnost. Za studené války Američané reagovali na tyto snahy puči a reakčními převraty, mnoho jich uspělo, jen málokterý neuspěl a žádný neuspěl v důsledku masových lidových akcí. Chávéze se pokusili svrhnout jednou a na obhajobu svého vůdce vystoupili miliónové masy chudých Venezuelců a svrhli pučistickou vládu. Porážka pravicového puče ve Venezuele byla dalším signálem, že časy se mění a USA je upadající velmocí, která už jen z posledních sil kope a prská.
Celý vzestup levice, zaštítěn ideou Socialismu 21. století, socialismu demokratického, svobodomyslného, samosprávného a s prvky křesťanství a liberality, se nyní blíží k dalšímu historickému milníku.
Ještě před vznikem CELACu vznikla ALBA, nebo-li Bolivárovská aliance Amerik, sdružující 8 jihoamerických a středoamerických států otevřeně se hlásících k tradicím a myšlenkám Simona Bolivára. Jeden příklad prvních úspěchů ALBA za všechny. 14. prosince 2004 byla uzavřena obchodní smlouva mezi Kubou a Venezuelou. Výsledkem této obchodní smlouvy je to, že Venezuela Kubě prodává za výhodnou cenu 96,000 barelů ropy denně a Kuba jako náhradu poslala do Venezuely 20 tisíc lékařů, učitelů a inženýrů na pomoc v tzv. bolivárovských misiích (velké společenské a ekonomické reformy vedené Hugo Chávézem). Navíc Venezuelci mohou zdarma cestovat na Kubu na specializované léčebné pobyty. V bankrotujících neoliberálních státech si o tomto mohou lidé jen nechat zdát.
Další úspěch ALBA, který se přenese zřejmě i na CELAC je vytváření společné měnové unie užívající novou měnu, SUCRE, prozatím používanou „jen“ v elektronických transakcích.
Pár údajů k CELACu.
CELAC sdružuje 33 z 35 států amerických kontinentů. Žije v něm téměř 600 miliónů lidí a rozkládá se na 20 miliónech kilometrech čtverečních. Z oficiálních i neoficiálních zpráv jde o jeden velký program integrace a ekonomické, politické, kulturní, sociální i vojenské spolupráce jihoamerických a středoamerických států. Hrubý domácí produkt na obyvatele CELACu je dnes (2010) 10,900 amerických dolarů. Celkové HDP je 6.5 biliónu dolarů. Součástí uskupení je 7. nejvýkonnější ekonomika světa, Brazílie, a Venezuela, která disponuje největšími zásobami ropy na světě, o čemž se, ale kvůli vztahu USA se Saúdskou Arábií raději moc nemluví.
První summit se konal ve venezuelském Caracasu, druhý je naplánován na rok 2012 do kubánské Havany a třetí na rok 2013 v Santiagu de Chile.
Jaký je účel CELACu? Konec vlivu USA.
CELAC má nepochybně mnoho cílů a účelů, ale jedním ze stěžejních a hlavních vůbec je definitivní ukončení nadvlády USA nad Jižní Amerikou. Národy Jižní Ameriky si ještě moc dobře vzpomínají na bestiální diktatury orientované na Washington, ať už šlo o nikaragujskou mafiánskou diktaturu rodiny Somozů, chilského masového vraha Pinocheta nebo argentinského tvůrce neblaze proslulé Špinavé války Videla.
Posíleni smutnými a tragickými vzpomínkami na toto období, snahou překonat světovou finanční a hospodářskou krizi a zajistit si definitivní nezávislost, stvořili tyto státy CELAC. Ještě před CELAC vznikly politické a ekonomické koalice jako byla Rio Group, ALBA, LAIA nebo Unie jihoamerických národů, ale žádná z předcházejících organizací nezapočala tak úspěšně svoji cestu a nepokračuje v ní tak jednotně.
Všechny měly navíc ještě jeden cíl a sice pohřbít zbankrotovanou OAS – Organizaci amerických států. OAS představuje přežitek studené války, mocenský nástroj Spojených států amerických, který vznikl v roce 1948 a zaštiťoval jednu brutální diktaturu za druhou.
OAS stále existuje, ale díky vzniku CELACu je její vliv již mnohem menší a její autorita směšná. O tom jak obrovský vliv má už nyní CELAC svědčí i fakt, že státy CELACu jednomyslně daly jasné ultimátum USA – zrušte embargo na Kubu, jinak vystoupíme z OAS. Ještě nikdy nebyla taková jednota vidět a podpořili jí i ryze pravicové vlády jako je Santosova Kolumbie. CELAC také mimo to, že je posledním hřebíčkem do rakve OAS, je i posledním hřebíčkem do rakve snah Mezinárodního měnového fondu a Světové banky drancovat Jižní Ameriku.
Díky Bance jihu a ekonomické spolupráci v rámci CELACu se jednomu státu za druhém daří osvobodit z područí MMF a SB. Jihoamerické státy sice v MMF a SB zůstávají, ale fakticky už vyhnaly experimentátory těchto dvou bezpáteřních bankéřských organizací a upustily od všech rad MMF a SB, které např. v roce 2002 dovedly Argentinu ke státnímu bankrotu (neoliberální ideologie v praxi!).
Někdo by mohl položit otázku, zda CELAC není jen další blok kapitalistických států konkurující jinému bloku (EU, NATO, Asijská unie, Euroasijský svaz, Africká unie…)? U CELACu tomu tak není hned z několika důvodů. CELAC je založen ne jen na ekonomice a vojenství, ale i na kultuře, sociální soudržnosti, posilování práv chudiny a indiánů, na respektování tradic a bohatství států.
CELAC je v opozici vůči všem kapitalistickým blokům a je haněn ve všech masmédiích vlastněných oligarchickými magnáty i silnými kapitalistickými státy. CELAC vychází z tradic národně osvobozeneckého boje Simona Bolivára a pod jeho obrazy a myšlenkami byl založen.
Evropská unie je patvar navzájem si konkurujících silných a slabých států, založený kdysi na vizích nacistických byrokratů. Euroasijský svaz je zoufalým výkřikem do tmy po faktickém kolapsu a paralyzaci Společenství nezávislých států. Africká unie ztratila své původní národně osvobozenecké myšlenky a stala se ocáskem Západu. NATO je ryze válečnickým a agresorským paktem. Asijská unie sdružuje východoasijské kapitalistické státy do konkurence proti zbytku světa.
CELAC? Ten sdružuje jihoamerické národy se stejnými tradicemi a se stejným cílem – osamostatnit se, žít v míru a zároveň se dokázat ubránit a spolupracovat se slabými a bezmocnými státy drcenými světovými mocnostmi. Další cíl CELACu je jasný: skrze spolupráci vymýtit korupci, obchod s drogami a maximálně zvýšit životní úroveň obyvatelstva.
Jakým způsobem se bude CELAC dál vyvíjet, ještě není zřejmé, ale je jasné, že představuje obrovské vítězství v boji proti globálním supermocnostem. Ovšem jihoamerická levice i proti-washingtonsky orientovaná pravice nesmí usnout na vavřínech, je to teprve počáteční vítězství, byť pro USA velice bolestivé.
Ig. Blanský (sympatizant NAL)
Zdroje:
