Jedenáctého ledna tohoto roku je tomu již deset let, kdy na americkou námořní základnu Guantanámo nuceně přijeli první vězni nově zbudovaného koncentračního tábora. Příchodem oněch dvaceti lidí, s nimiž se zacházelo jako s lidským nákladem, pak začal přitékat proud zajatců Bushovy celosvětové špinavé války, které se říkalo válka proti terorismu, přičemž ale sama splňovala všechny znaky skutečného teroru.
Koncentrační tábor Guantanámo byl Bushem postaven za účelem zadržování a vyšetřování tzv. nepřátelských bojovníků, osob obviněných z teroristických aktivit, které Američané sami nebo s pomocí spřízněných represivních režimů zajali všude možně po světě, svévolně jim odepřeli jakoukoliv legální ochranu (Ženevské konvence týkající se válečných zajatců) a přemístili je do podmínek v podstatě neomezeného zadržení bez jakékoliv lhůty na vznesení konkrétních obvinění nemluvě o konání řádného soudního procesu.
Aby Bush tuto špinavost skryl před kritiky doma i v zahraničí, vytvořil svůj koncentrák na vojenské námořní základně postavené na půdě uloupené republice Kuba, státu, který americká administrativa pokrytecky, drze a pomlouvačně obviňuje právě z porušování lidských práv, ačkoliv na Kubě se každému obviněnému dostává v zákonem dané lhůtě spravedlivého veřejného soudního procesu.
Guantanámo, příznačně stavěné nechvalně známou, s administrativou spřízněnou firmou Hallliburton, je produktem Bushova zahraničně-politického přístupu spojujícího hluboce zakořeněnou xenofobii segregovaného texaského předměstí pro bohaté WASP s neokonzervativní agendou ovládnutí světa vyvoleným americkým národem. Guantanámo je starším bratříčkem dalších Bushových parchantů, „černých děr“ CIA, rozesetých od Litvy přes Polsko a Rumunsko až po Egypt a Somálsko, a adoptivním otcem osiřelé Hussainovy mučírny Abu-Graibu, kde se guantanámské principy dovedly k dokonalosti.
Ale nezapomínejme, že toto Bushovovo dítko svého otce přežilo. Mnozí ještě chovají v živé paměti, že v roce 2009 se nově zvolený americký prezident Barack „Změna“ Obama kál před světem, přiznával, že Guantanámo je hanebnou institucí představující velký omyl americké politiky, a sliboval, že tábor pro „nepřátelské bojovníky“ brzy zruší. Od té doby uplynuly tři roky a koncentrák na Guantanámu stále stojí. A co hůře, propouštění bez obvinění držených vězňů se za „mírotvorce“ Obamy oproti druhému Bushově období ve funkci prezidenta dokonce zpomalilo!
Za deset let prošlo táborem na Guantanámu 775 údajných teroristů, 171 jich je tam drženo dodnes, z toho 12 již od roku 2002. Za celou tuto dobu byl před řádný soud na území Spojených států postaven jeden jediný člověk!
A co ti další, ti, které v roce 2002 nazval tehdejší viceprezident USA Dick Cheney „nejhoršími z nejhorších, nebezpečnými lidmi, kteří, pokud by mohli, by byli odhodláni zabít miliony nevinných Američanů a jsou dokonale připraveni pro naplnění tohoto plánu zemřít“?
Murat Kurnaz, v době zatčení 19-letý turecký občan narozený a žijící v německých Brémách, byl zadržen pákistánskou policií v říjnu 2001 a poté předán Američanům, kteří jej drželi pět let ve věznici v Kandaháru a na Guantanámu. Kurnaz, který navštívil Pákistán za účelem studia koránu na náboženské škole (kde byl odmítnut) a právě chtěl odcestovat zpět do vlasti, se během věznění měl podle vůle vyšetřovatelů doznat, že patří k síti Al-Qajdy, založil její buňku v Brémách, bojoval u Tora Bora a cestoval po Pákistánu s pachatelem budoucích istanbulských pumových útoků z roku 2003.
Aby si Kurnaz „rozpomenul“ na svoji teroristickou činnost, byl vyšetřovateli mlácen, kopán, vystavován extrémním teplotám, sexuálně obtěžován a urážen. Strážce Kurnazovi násilím ponořil hlavu do barelu s vodou a druhý je pak vší silou kopal do břicha, aby musel nadechovat nosem i ústy vodu a začal mít pocit, že se utopí. Jak se později ukázalo, nic z obvinění proti Kurnazovi nebyla pravda.
Bosenský občan Lakhadar Boumediene pracoval jako zaměstnanec humanitární organizace Červený půlměsíc v Sarajevu a zařizoval předávání potravinové pomoci dětským sirotkům, obětem válek v 90. letech. Na podezření agentů CIA pracujících na americké ambasádě byl Boumediene v říjnu 2001 bosenskými úřady zatčen. Nejvyšší bosenský soud v lednu 2002 ale nenašel pro jeho uvěznění žádné důvody a rozhodl o jeho propuštění z vazby. Ihned poté, co byl Boumediene skutečně propuštěn z vězení, se jej zmocnili američtí agenti, unesli jej na Guantanámo a zde jej bez jakéhokoliv obvinění drželi až do roku 2009, kdy byl propuštěn a poslán do Francie, kde dnes v klidu žije se svojí rodinou.
Afghánec Mohammed Sadiq měl v době svého zatčení bezmála devadesát let. Tento nepřátelský bojovník nepochybně představoval pro Spojené státy velké bezpečnostní riziko. Vlastní zpráva amerického ministerstva obrany jej klasifikovala jako člověka trpícího silnými depresemi, stařeckou demencí, osteoartritidou a rakovinou prostaty. Také třináctiletý Muhammad Agha a patnáctiletý Mohammed el Gharabi nepochybně ohrožovali světový mír, pročež prvnímu bránili stráže ve spánku, zatímco druhého pálili cigaretami a vyhrožovali mu ustřižením penisu nůžkami.
Není divu, že při tomto režimu proběhlo mezi vězni až doposud několik set hladovek a pokusů o sebevraždu, minimálně dva vězni sebevraždou svůj život skončili a tři osoby pak byly s vysokou pravděpodobností na základně umučeny.
Mezinárodní respektovaná lidsko-právní organizace Amnesty International vydala k deseti letům tábora na Guantanámu zprávu, v níž vypočítává deset vzkazů o pohrdání lidskými právy, které pokračující existence tohoto zařízení dává světu. Je potěšující, že přinejmenším část americké veřejností si tuto skutečnost uvědomuje a aktivně formou demonstrací vyjádřila odpor vůči tomuto přetrvávajícímu reliktu Bushovy éry. Příznačným je ovšem také fakt, že 12. ledna bylo třicet sedm anti-guantanámovských aktivistů při nenásilném protestu před Bílým domem zatčeno a odvlečeno policií. Happy end se tedy zdaleka nekoná!
Nikola Čech
