V průběhu roku 2009 se začaly objevovat zprávy o tom, že se světové hospodářství pomalu dostává z recese. Na podzim přišlo oživení (v ekonomickém slova smyslu růstu HDP dvě čtvrtletí po sobě) i do ČR. Co to znamená pro pracující a sociálně slabé. Máme se těšit na zlepšení naší situace, nebo budeme muset dál čelit pokusům přenést na nás náklady na krizi a na rozjetí hospodářství? To se dá zjistit jen analýzou současného oživení na pozadí krize, která mu předcházela a v kontextu mezinárodního hospodářství.
Světové hospodářství
To, co se stalo nejtěžší světovou recesí od 30. let, začalo roku 2007 zhroucením trhu s hypotékami v USA. Poté se problémy rozšířily do celého finančního systému, když se ukázalo, že za spoustou cenných papírů (založených na spekulaci s dluhy, které nikdo nikdy nesplatí) v aktivech finančních institucí nestojí žádná hodnota. Ve druhé polovině roku 2008 byl finanční systém ochromen vzájemnou neochotou půjčovat si peníze. Následovalo přelití krize do reálné ekonomiky, zbavené úvěru, nejprve v USA, odkud se postižením vývozců z ostatních zemí rozšířila do celého světa. Recesi pak padlo za oběť mnoho výrobních kapacit světa, když se výroba v jednotlivých zemích propadla i o desítky procent, mnoho podniků bylo zavřeno a miliony pracujících propuštěny.
Současná krize naprosto zdiskreditovala ekonomickou doktrínu předcházejícího období – neoliberalismus. Víra v neviditelnou ruku trhu a v minimum státních zásahů do ekonomiky, kterou se v minulých letech řídily vlády na celém světě při privatizaci veřejných služeb a deregulacích trhu práce, vážně utrpěla, když bylo nutné zachraňovat banky a významné podniky ohromnými sumami státních peněz či znárodňováním. Krizí také vyvrcholily rozpory období globalizace, kdy byl hospodářský růst ve vyspělých zemích tažen úvěrem a fiktivním kapitálem, zatímco dostatečně nevynášející výroba se přesouvala za hranice.
Selhání neoliberalismu ale neznamenalo příklon k sociálnější politice. Naopak, už od počátku krize jsme svědky pokusů vlád, zaměstnavatelů a finančníků přenést náklady krize na tu chudší většinu obyvatel. Nesmí nás zmást, že v konkrétních návrzích jednotlivých velmocí na řešení krize vidíme určité rozdíly. Ty jsou způsobené snahou vyjít z krize lépe na úkor ostatních států a především oslabených USA. V tom, že za krizi mají zaplatit obyčejní lidé, kteří ji nezavinili, se ale shodují.
Z peněz daňových poplatníků se zachraňoval finanční systém i některé významné společnosti. Společnosti nebo finanční instituce, které byly během krize znárodněny, nejsou spravovány ve prospěch společnosti, ani jejich zaměstnanců. Probíhají v nich restrukturalizace (propouštění a zhoršování postavení pracujících), aby se v lepších časech mohly vrátit konkurenceschopnější do soukromých rukou (příkladem může být GM ve Spojených státech). Podobných opatření se najde celá řada a daleko předčí to, co bylo uděláno ke zmírnění dopadů krize na pracující a sociálně slabé.
A tyto dopady jsou značné. Podle Mezinárodní organizace práce přibylo od října 2008 na světě 20 milionů nezaměstnaných; dalším milionům hrozí ztráta zaměstnání nebo jsou nuceni pracovat za mizernou mzdu a ve špatných podmínkách. Téměř 100 milionů lidí se v důsledku recese přidalo k těm, kteří žijí z méně než 2 USD na den. Dalších 155 milionů stáhl pod hranici chudoby prudký nárůst cen potravin na počátku krize – v letech 2007-2008. Sta tisíce lidí přišly i ve vyspělých zemí o v důsledku krize o střechu nad hlavou, a v tomto výčtu by se dalo pokračovat ještě dlouho.
Jak jsme už ale napsali výše, od jara 2009 začaly být ekonomické ukazatele v jednotlivých zemích příznivější. Mezi dubnem a červencem rostly akcie, ceny nemovitostí v USA přestaly klesat a zpomalil se růst nezaměstnanosti. V létě Francie, Německo a Japonsko „vyšly z recese“ a další země je následovaly. A tak jsme se v tisku mohli dočíst prohlášení ekonomů, že nastupuje oživení.
Z ekonomického hlediska je to jistě pravda – HDP čtvrtletně roste, i když někde třeba méně než o 1%. Nesmíme se ale nechat unést optimistickým zvukem onoho slova. Budou jej doprovázet mnohé problémy a rozhodně nepovede k automatickému zlepšení postavení krizí postižených pracujících. Dopady finanční krize ještě docela neodezněly, podnikatelé se do investic nehrnou a otevřeně je nám říkáno, že nezaměstnanost dále poroste, jak se budou zaměstnavatelé snažit zbavit své podniky všeho, co jim dostatečně nevynáší.
To, že krize byla překonána díky vynaložení ohromného množství státních prostředků na záchranu finančního systému a strategických podniků a na hospodářské pobídky, navíc vyvedlo z rovnováhy veřejné finance v mnoha zemích, včetně velmocí. Jelikož tento stav nelze donekonečna zhoršovat, bude se muset na jednu stranu brzy skončit se stimulačními balíčky (čímž se ohrozí oživení) a na druhou stranu budou vlády muset podniknout kroky k ozdravění státních financí. A všichni dobře víme, na čí úkor se to v současném systému děje – na úkor pracujících a sociálně slabých prostřednictvím opatření jako jsou škrty v sociální sféře nebo zvyšování nepřímých daní.
„Křehkost a slabost“ současného oživení (přívlastky, které mu obvykle připisují ekonomové) má hlubší příčiny. I když se minulý rok podařilo státními zásahy vrátit hospodářství k růstu, příčiny krize z roku 2008 zdaleka nebyly vyřešeny. Ve finančním systému stále straší spousta „toxických aktiv“, jejichž bezcennost může kdykoli prasknout, a v reálném hospodářství nebylo zničeno dost pro kapitál neziskových výrobních kapacit a míra zisku v průmyslu ve vyspělých zemích je stále příliš nízká na to, aby začalo nové kolo investic. Proto předpovědi naznačují, že ještě nejsme „z nejhoršího venku“ a ukazují na pomalé oživení, které se může zvrhnout v nový propad.
Krize - nedílná součást kapitalismu
Nedávná krize světu znovu připomněla, že systém, ve kterém žijeme, není něčím přirozeným a bezproblémovým. Naopak, i když se v dobách hospodářského rozmachu od politiků a ekonomů hlavního proudu dozvídáme opak, pravidelně se opakující krize doprovázejí kapitalismus od jeho vzniku. V příčinách, průběhu a výsledcích této krize se také opět ukázala podstata krizovosti současného systému.
Tou je hlavní rozpor kapitalismu – rozpor mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a výrobou, která se stává stále společenštější (stále větší podniky, dnes už nadnárodní společnosti apod.). S rozšiřováním a zdokonalováním výroby dochází ke zmenšování podílu lidské práce v ní. Ta je ale tím prvkem, který zvyšuje hodnotu investovanému kapitálu, a proto se to, co by mělo podle zdravého rozumu být žádoucím pokrokem, paradoxně za kapitalismu projevuje poklesem míry zisku v poměru k investovanému kapitálu. Zmenšování míry zisku má za následek přesun kapitálu do nevýrobních odvětví, například do spekulací na finančních trzích. Před rokem 2007 toto odvětví skutečně bujelo – nejparazitičtější byly USA, kde například toho roku pocházelo 47% zisků z finančního sektoru.
Rozvoj úvěru a fiktivního kapitálu v podobě různých (bez)cenných papírů či státní zásahy mohou krizi jen zmírnit nebo odsunout, ale vždy k ní dojde. Působí jako „ozdravný mechanismus“ kapitalismu, jelikož zničením nedostatečně ziskového kapitálu zvedne, často za cenu utrpení milionů, míru zisku natolik, že se znovu rozběhnou investice. Ve vývoji však existuje tendence postupného snižování míry zisku napříč hospodářskými cykly, jak postupuje technický pokrok a jak se zvětšuje výše zmíněný rozpor mezi soukromým vlastnictvím a společenskou výrobou.
To ale neznamená, že se kapitalismus automaticky řítí ke svému zhroucení. Jestli bude daná krize poslední, kterou tento systém zažije, a jaké budou její výsledky, není dáno předem čistě ekonomickými podmínkami. Závisí to do značné míry na politických událostech během ní – na střetech mezi jednotlivými státy, hájícími zájmy svých kapitalistů, a především na tom, jestli se zaměstnavatelům a jejich politické reprezentaci podaří přenést náklady krize na pracující, nebo jestli se tomu úspěšně ubrání a podaří se jim jednou pro vždy ukončit tento systém.
Recese a oživení v ČR
Českou republiku sice díky nevyvinutosti jejího finančního kapitálu nezasáhla počáteční finanční krize (což přimělo tehdejšího ministra financí Kalouska k poznámkám o ostrůvku v rozbouřených vodách), recese však v roce 2009 přišla. Jinak se ale ani nedalo čekat u ekonomiky zcela závislé na mezinárodním (hlavně evropském) hospodářství a navíc zaměřené na těžce postižený automobilový průmysl. Z 6% meziročního růstu HDP v roce 2007 česká ekonomika spadla na přibližně 4% meziroční propady HDP v jednotlivých čtvrtletích roku 2009. Nezaměstnanost podle údajů z úřadů práce vystoupala až na 9,2% v prosinci 2009 (539 136 lidí bez práce). Nejvážnější dopady mělo zavření podniků, které byly jediným nebo hlavním zaměstnavatelem v oblasti.
Prvním náznakem východu ČR z recese byl ve druhém čtvrtletí 2009 mírný nárůst HDP (0,3%) oproti předchozímu. Na letošní rok přišly různé instituce s odhadem mírného růstu české ekonomiky (1-1,5%), ale stejně jako u ostatních zemí se bude toto oživení potýkat s mnohými problémy. Jeho průběh bude záviset i na hospodářské situaci v zemích okolních zemích – především konec šrotovného v Německu jej může ohrozit. Avšak i pokud bude růst pokračovat, nemůžou na něj obyčejní lidé hledět jako na záchranu. Velký deficit státního rozpočtu bude, jak ještě popíšeme níže, záminkou pro škrty v sociální sféře. Nadále také poroste nezaměstnanost. Propouštět plánuje zhruba třetina firem včetně Škody Mladá Boleslav.
Zpomalení růstu a recese přišly ještě za neschopné pravicové Topolánkovy vlády. Ta ke konci svého panování navrhla z protikrizová opatření, do kterých se díky intervenci ČSSD dostalo kromě úlev zaměstnavatelům, na kterých byly původně výlučně založeny, i několik sociálních prvků – zvýšení přídavků na dítě či prodloužení podpory v nezaměstnanosti. Jejich cílem bylo zmírnit první dopady krize a zabránit přílišnému odporu propouštěných pracujících a ostatních sociálně slabých vrstev postižených krizí.
V květnu 2009 jsme však, také z iniciativy ČSSD, dostali úřednickou vládu, která od té doby zaručuje profesionálnější správu země ve prospěch zaměstnavatelů. Že její nestrannost je pouze špatným vtipem, je jasně vidět jak na úsporných opatřeních z minulého roku obsahujících drastické škrty v sociální sféře (Janotův balíček), tak na navrhovaných protikrizových opatřeních, o kterých nedávno jednala tripartita. V nich mimo jiné najdeme návrh udělat z úsporných opatření v Janotově balíčku trvalá, zvýšení nepřímých daní, zmrazení sociálních dávek či snížení mezd státním zaměstnancům.
A jak se předvedly strany, které o sobě tvrdí, že hájí zájmy „dolních deseti milionů“? ČSSD můžeme především „děkovat“ za to, že tu vůbec máme Fisherovu vládu. Na to nesmíme zapomínat ani když se teď snaží přicházet s dílčími návrhy, zmírňujícími její asociální opatření. Návrhy, jak ven z krize, které představila koncem ledna, se v ekonomické oblasti opírají o nastartování průmyslu pomocí pobídek ze strany státu a následné snížení nezaměstnanosti. Obsahují i podporovatelná opatření – zvýšení daní pro bohaté či návrat některých dávek na předjanotovskou úroveň. Jen s malou smělostí v této oblasti nelze souhlasit.
Protikrizový program KSČM sice navrhuje dalekosáhlejší sociální opatření a posílení státní regulace a plánování, avšak její praxe se omezuje na vystoupení v parlamentu a naprosto vynechává mobilizaci lidí v ulicích a na pracovištích, když už ne k odporu proti krizi, tak alespoň na podporu svých návrhů. Její poselství se smrskává na – volte nás, a když vyhrajeme, budeme se mít všichni líp.
Celkově však musíme říct, že protikrizové programy ČSSD a KSČM usilují jen o dílčí změny současného systému, aby odstranily nebo omezily nešvary, které v nedávné krizi vypluly na povrch. I kdyby byly zavedeny jako celek, krátkodobě zlepší situaci pracujících, ale neodstraní základní rozpory současného ekonomického systému, které by se v budoucnu projevily a byly příčinou další krize.
Navíc ani u jedné z těchto stran nenacházíme ani zmínku o sebeorganizaci pracujících, jejich zapojení do prosazování navrhovaných opatření a jejich účast v nich. Vytvářejí tím iluzi, že se pracující nemusí bránit, že to politici vyjednají se zaměstnavateli sami, zřejmě je přesvědčí svými pádnými argumenty. Ve skutečnosti tak nechávají iniciativu opět na straně zaměstnavatelů, kterým jde o zisk ne o rozumnost argumentů. A samozřejmě veškeré dojednané ústupky neváhají zvrátit, jakmile se cítí pevnější v kramflecích.
Vedení odborů se i za krize řídilo svým heslem, že jsou „se zaměstnavatelemi na jedné lodi“. Byli ochotni přistoupit na úsporná opatření na úkor pracujících ve jménu záchrany podniku (bez snahy otevřít účetnictví a zjistit, jaký je skutečný stav – kolik si za léta rozmachu nahrabal majitel a nejvyšší management). V protikrizových opatřeních – pobídkách pro průmysl – se se zaměstnavateli také více méně shodnou. Díky tomu prošla první vlna propouštění a zavírání podniků až na výjimky téměř bez odporu.
Že řadoví odboráři a neorganizovaní pracující mají na věc jiný názor, se ukázalo koncem roku 2009, kdy jsme byli svědky několika významných vystoupení pracujících, včetně stávkové pohotovosti v pražském Dopravním podniku (jen díky vedení neproměněné ve stávku) či živelné stávky v Huyndai Nošovice.
Tyto akce ukazují cestu vpřed. Že nám zaměstnavatelé a jimi zaplacení politici dají něco bez boje, je iluze šířená parlamentní levicí. Slogan, že „za krizi nesmí doplácet ti, kdo ji nezpůsobili“, bude prázdným heslem do té doby, dokud se jako pracující nezačneme bránit prostředky, které máme jako jediné k dispozici – masovými protesty a stávkovým hnutím – s odborovými předáky pokud možno, bez nich pokud nutno.
Lenka Světlá
