Iniciativa Studenti proti rasismu se rozhodla využít širokou platformu Českého sociálního fóra (ČSF) a připravila v jeho rámci seminář na téma „rasismus a sociální vyloučení“. Otázka sociálního vyloučení je bezpochyby velmi palčivým problémem poslední doby, a to jistě nejen v České republice. Řečník Studentů proti rasismu se pokusil objasnit hlavní kořeny tohoto problému na modelovém příkladu romských ghett v Česku, která jako prostorově oddělené komunity představují jeden z nejvyšších stupňů sociálního vyloučení, s nímž se můžeme setkat v naší společnosti. Jeho vývody se pokusíme reprodukovat v tomto článku.
Sociální vyloučení není jednoduché přesně definovat. Profesorka sociologie Hilary Silverová ho popisuje jako vícerozměrný proces společenského rozkladu, při němž dochází k vylučování skupin a jednotlivců ze sociálních vztahů a institucí a zabraňuje se jim v plné účasti na normálních, normativně stanovených aktivitách v rámci společnosti, v níž žijí.
Sociální vyloučení má mnoho podob, a přestože bylo jako takové pojmově identifikováno teprve nedávno, jde o velmi starý fenomén, který se projevoval již ve společnostech starověkých a středověkých.
V pozici sociálně vyloučených jsou členové jedné kasty vůči druhé v Hindském kastovním systému, děti ze sociálně slabých rodin, které se nemohou účastnit her a jiných aktivit svých lépe situovaných vrstevníků (a v poslední době se stále častěji stávají kvůli svému sociálnímu postavení i objektem šikany), nebo třeba tělesně hendikepovaní v prostředí, kde veřejná doprava, úřady, podniky a kulturní instituce nenabízejí bezbariérový přístup. Jednou z nejsilnějších forem sociálního vyloučení je vyloučení zahrnující prostorové oddělení vyloučené populace od zbytku společnosti (segregace, apartheid, ghetta apod.). V takovém případě zde máme maximální izolaci vyloučených od světa ostatních, která zasahuje všechny aspekty života vyloučené populace.
V České republice se sociální vyloučení zahrnující prostorové oddělení od center bydlení a aktivit většinové populace týká zejména nemalé části romského (cikánského) obyvatelstva. V současnosti zde existuje 310 větších prostorově a sociálně vyloučených lokalit (ghett) a celá řada lokalit menších (např. tzv. „domů hrůzy“). Dohromady ve všech těchto lokalitách žije na 150 tisíc sociálně vyloučených, z nichž je odhadem asi 140 tisíc (více než 90%) Romů. To představuje více než třetinu romského obyvatelstva v Česku. Dalších 80 až 100 tisíc Romů je přitom sociálním vyloučením ohroženo.
Pro tato ghetta je typická špatná občanská vybavenost, špatné spojení s okolním světem, naprostý nedostatek místních pracovních příležitostí, chudoba většiny jejich obyvatel, zdraví škodlivé či přímo nebezpečné prostředí a rozvoj struktur spojených s kriminalitou, šířením drog, prostitucí a lichvou. Mezi nejznámější takové ghetta patří Chanov u Mostu, Janov v Litvínově, Předlice v Ústí nad Labem, Kolonka v Semilech, kolonie u Sv.Anny v Prostějově, nebo osady Bedřiška a Liščina v Ostravě.
Podobná chudinská ghetta a slumy existují téměř po celém světě, nicméně v Česku jde v této podobě o fenomén relativně nový. 304 ze zmíněných 310 velkých prostorově a sociálně vyloučených lokalit (tj. 98%) totiž vzniklo až po roce 1989, a z toho asi jedna třetina v posledních deseti letech. Tato skutečnost nám nabízí hypotézu, že za vznikem ghett stojí transformace ekonomicko-politického systému po roce 1989 ke kapitalismu, která byla provázena masovým zánikem pracovních míst, přinesla větší sociální stratifikaci obyvatelstva a posunula určité skupiny obyvatelstva do chudoby, na samý okraj společnosti.
Analýza vzniku ghett tuto hypotézu do značné míry potvrzuje. Prakticky ve všech případech zmíněných vyloučených lokalit totiž zjišťujeme jejich vznik a růst cestou imigrace obyvatelstva již ohroženého chudobou v místě svého předchozího bydliště. Po roce 1989 došlo v řadě měst – Praze, Brně a dalších, k rychlému růstu nájemného v centrálních částech měst. Pro mnohé čtvrti širších center velkých měst přitom byla do té doby charakteristická horší zástavba a nízká kvalita bytů (a nízké nájemné), ale v nových socio-ekonomických podmínkách se tato místa stala značně lukrativní a začala se postupně tzv. gentrifikovat – na místo levného bydlení, průmyslových objektů (nabízejících mnohdy místním lidem také zaměstnání; př. ČKD Tatra na Smíchově) a malých obchůdků se zde začaly usazovat firmy, stavět kanceláře, velká nákupní střediska a bydlení pro movitější.
Mnoho obyvatel těchto čtvrtí po roce 1989 odcházelo kvůli zvyšujícímu se nájemnému i cestou přidělování náhradního bydlení (mnohdy neadekvátního) městskými částmi, jejichž vedení se snažilo učinit tyto lokality atraktivní pro podnikatele a bohaté. Tito lidé směřovali do míst, kde nájemné zůstalo na relativně nižší úrovni – což je příklad severních Čech, kde útlum těžby uhlí a další výroby způsobil obrovskou ztrátu pracovních příležitostí.
V řadě případů této migraci aktivně pomáhali bytoví spekulanti, pro něž bylo výhodné uvolnit si byt např. v centru Prahy tím, že jeho obyvatelům opatřili nové bydlení třeba v Litvínově, a také radnice. Starosta Vsetína Čunek např. aktivně segregoval část městské romské populace v novém, kontejnerovém bydlení na okraji města, zatímco menší část vyvezl do polo-opuštěné oblasti na Jesenicku.
Problém růstu nájemného související s prudkým propadem bytové výstavby po roce 1989, neexistence institutu sociálního bydlení v ČR (jako v jedné ze dvou zemí celé EU) a aktivní snahy radnic a developerů na gentrifikaci lukrativních center měst jsou důležitými materiálními kořeny pro vznik ghett. Proč však obyvatelstvo ghett tvoří převážně Cikáni a ne prostě chudí Češi?
Vysvětlit tuto skutečnost lze teorií protiromského rasismu, ale také reprodukcí sociálního hendikepu, který si sebou Romové přinesli z minulosti.
Výzkum agentury STEM z roku 2007 o vztahu Čechů k Romům potvrdil léta existující silnou averzi většinové populace k této menšině. Na otázku, jaký vztah máte k Romům, odpovědělo pouze 24% obyvatel ČR, že „dobrý nebo stejný jako k ostatním“, zatímco 33% lidí projevilo vztah mírně odmítavý a 35% lidí pak dokonce velmi odmítavý vztah nebo odpor (v Ústeckém kraji činil podíl poslední odpovědi dokonce 53%). Pro 40% obyvatel je nepřijatelné mít Roma jako souseda a 26% dalších by to neslo velmi těžce. Takovéto postoje samozřejmě velmi silně přispívají k vyloučení romského obyvatelstva, jehož výše zmíněné negativní projevy pak zase zpětně posilují rasismus většiny.
Většina společnosti přisuzuje negativní chování některých jednotlivých Romů Romům jako celku a konzervuje je v negativních stereotypech. Do těchto stereotypů přisuzovaných Romům (nepořádek, kriminalita, úskočnost) pak nezřídka ukládá i negativní chování a jeho projevy, kterých se dopouští jednotlivci z řad ne-romské většiny.
Rasismus ovšem nelze chápat jen jako projevy osobní averze jednotlivce proti nějaké skupině, ale jako strukturní a systémové diskriminaci proti určité skupině ukotvené v celé řadě institucí, norem a kulturních návyků společnosti. Klasickým příkladem je po desetiletí prováděné zařazování většiny cikánských dětí do zvláštních (speciálních, praktických) škol, které jsou přitom zákonem definovány jako školy pro děti s lehkou mentální retardací. V roce 2000 tyto školy navštěvovalo 80% romských dětí a v roce 2008 stále ještě 50% romských dětí (75% dětí v těchto školách jsou zároveň Romové), přičemž je naprosto absurdní uvažovat, že takto vysoká procenta dětí jakéhokoliv etnika mohou být mentálně zaostalá. Absolvování škol tohoto typu přitom člověka diskvalifikuje pro prakticky jakoukoliv kvalifikovanou práci a naopak jej silně směřuje k životu v ghettu.
Mnozí Romové si z minulosti nesou sociální hendikep pro život v naší společnosti (špatná znalost češtiny, nepřirozené vykořenění ze svých původních lokalit, nízká hodnota přisuzovaná vzdělání v jejich komunitách daná venkovským, částečně kočovným způsobem života a typickými způsoby obživy – kováři, dráteníci, lidé od koní apod.) Školský systém ČR však v podstatě nejen neodstraňuje sociální handicap, který existuje v romské populaci, ale systematicky jej reprodukuje a v nových podmínkách po roce 1989 výrazně přispěl k segregaci Romů do ghett.
Závěrem lze tedy shrnout, že samotný vznik sociálně vyloučených lokalit vychází ze sociálních změn spojených s restaurací kapitalismu po roce 1989, zatímco jejich obsazení (převážně) Romy má své kořeny v osobním i strukturálním rasismu v české společnosti a v reprodukci sociálních hendikepů, které si Romové nesou ze své minulosti.
Nikola Čech, Studenti proti rasismu
