Řecká dluhová krize otřásá Evropou

6. května jednotky zásahové policie udeřily před parlamentem v Athénách proti demonstrantantům, protestujícím proti obřímu balíku škrtů, vyhlášenému vládou Socialistické strany premiéra Jorga Papandrea. Globální finanční trhy mezitím zachvátila obrovská panika ze strachu, že by se řecká dluhová krize mohla rozšířit do dalších zemí.

Hysterie na trzích

Akcie největších evropských bank značně poklesly a sebou vzaly i indexy hlavních burz. Britský index FTSE 100 uzavíral se ztrátou 2,6 %, německý DAX o 3,3 % a francouzský CAC-40 o 4,1 %. Postižen byl i japonský trh, který během ranního obchodování klesl o 4 % a uzavíral se ztrátou 3 %.

Hlavní americké indexy ztratily až 3,5 % a Dow Jones v jednu chvíli přišel dokonce o 9 % – to byl největší jednodenní pokles od pádu trhu v říjnu 1987. Pokles byl veden až 40% ztrátami „blue chip“ společností, tedy těch největších a nejziskovějších firem, jako jsou 3M či Procter & Gamble.

To pobídlo hlídacího psa v podobě americké komise pro cenné papíry (SEC) k vyšetřování, zda k nestabilitě trhu nedošlo kvůli chybě „tlustého prstu“, tedy překlepu nějakého makléře, jak jsou nazývány umělé pohyby na trhu, způsobené lidskou chybou jednotlivce – i přesto, že tomu nic nenasvědčovalo. SEC tak doufal, že se mu podaří ujistit obchodníky, že za těmito dramatickými propady nejsou žádné zásadní důvody.

Strach obchodníků však vůbec nebyl iracionální. Ratingové agentury jako Moody’s citovaly „velmi vážné hrozby“ pro bankovní systémy několika jihoevropských zemí a Velké Británie, vyvstávající z pochybností o schopnostech jejich vlád obsluhovat státní dluhy.

Politická paralýza Británie

Reakce zahraničních trhů s cennými papíry následujícího dne na nejednoznačné výsledky britských parlamentních voleb ukázaly podobné obavy, že příští britská vláda nemusí být schopná dostatečně rychle zavést škrty, aby se vyhnula podobné krizy důvěry.

Libra poklesla vůči euru, k dolaru dokonce na roční minimum. Obchodníci s dluhopisy, kteří rozhodují o tom, jak drahé je pro vlády si půjčovat, mezitím dychtivě čekali na sebemenší známky toho, že by konzervativci a liberální demokraté mohli dosáhnout dohody o vládní koalici se stabilní parlamentní většinou, aby prosadily škrty, které jsou podle všech tří hlavních britských stran nezbytné pro uspokojení bankéřů a zaměstnavatelů.

Německý parlament nakonec 7. května posvětil záchranný balíček ve výši 110 miliard euro od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu pro Řecko.

I přesto komentátor BBC Robert Peston očekává po dalším zahájení obchodování po víkendu „další znepokojivý útěk“ kapitálu od eura, poskytování úvěrů bankám z eurozóny, akcií společností sídlících v eurozóně a od majetku založeném na evropské měně.

Rozpory kapitalismu

Kapitalismus obsahuje mnoho rozporů, dva jsou však nejničivější. Zaprvé je to rozpor mezi poptávkou po světovém trhu a svěrací kazajkou národního státu. Za druhé rozpor mezi stále společenštějším charakterem výrobních prostředků a soukromým charakterem jejich vlastnictví.

První z těchto rozporů se projevil v řecké krizi. Celosvětově se odehrávající boj o to, kdo bude přinucen nést náklady za hospodářskou krizi, v prvé řadě nabírá podoby boje mezi třídami v jednotlivých zemích. Ale také nabírá podoby boje mezi národy a národními státy.

Evropská vládnoucí třída ve skutečnosti stojí před volbou, zda vypomůže Řecku nebo bude v případě řeckého krachu a jeho odstoupení od eura přinucena pomoci především francouzským a německým bankéřům, kteří drží řecké dluhopisy.

Německá kancléřka Angela Merkelová a její protějšky v EU a US nad řeckými žádostmi o úvěr váhaly, demagogicky promlouvaly o potřebě starat se o „své vlastní“ voliče místo pobuřujících požadavků řeckých lidí, kteří byli vyobrazováni domácí veřejnosti jako líní, zkorumpovaní, marnotratní či rozmařilí.

Merkelová nakonec svědomitě předala volání svých domácích bankéřů a zaměstnavatelů po drsných úsporných opatřeních jakožto podmínky řecké záchrany.

Odpor řeckých pracujících

Nicméně odpor řeckých dělníků je přinutil podmínky zmírnit, protože se ukázalo, že řecká vláda je není schopna prosadit bez vyprokování sociálního výbuchu. Balíček škrtů, které premiér Papandreu protlačil parlamentem, je daleko méně bolestivý, než bylo původně požadováno.

To ukazuje, že masový odpor v podobě generálních stávek, masových demonstrací atd., může přinutit kapitalisty jak doma, tak v zahraničí, aby nesli část nákladů krize, kterou sami zapříčinili. Ale také to ukazuje, že bez vyřešení otázky politické moci, bez vlády založené na dělnických organizacích a bránící jejich zájmy, budou zaměstnavatelé a bankéři nadále nacházet způsoby, jak si vzít zpět své ztráty od společnosti jako celku.

Státní dluh – epilog zadření úvěrů

To, čeho jsme nyní svědky, je vznik celoevropské krize státních dluhů, v podobném měřítku jako bylo tzv. „zadření úvěrů“ (v anglickém originále „credit crunch“) před dvěma lety. Jak vznikla a vůbec kdo či co jsou tyto anonymní „trhy“, jejichž pravidelné záchvaty manické deprese politici považují za neomylné a nestranné rady nezaujatých expertů?

V první řadě je krize státních financí celkem viditelně přímým důsledkem státní pomoci, která ukončila první fázi krize solventnosti bank, vrcholící na podzim 2008. Ta měla zase své kořeny ve vývoji reálné ekonomiky, kdy klesající míra zisku v nefinančním sektoru a historicky nízké globální úrokové sazby vedly k nafouknutí bubliny spekulativního kapitálu v nadmutném finančním obchodě.

První zřejmé znamení toho, že se bublina chystá prasknout, vzešlo z trhu s rizikovými „sub-prime“ hypotékami ve Spojených státech. Růst tohoto trhu, stejně jako ohromný nárůst spotřebitelských úvěrů obecně, umožnil pracujícím, aby nadále kupovali spotřební zboží a bydlení, i přesto, že reálné mzdy po více než desetiletí stagnovaly.

Nárůst nezaměstnanosti v USA (který byl relativně mírný v porovnání s tím, co se odehrálo od té doby) vedl k značnému nárůstů nesplácení hypoték a přebírání domů bankami. To zase rozšířilo paniku na trhu s dluhovými deriváty, na kterém banky přebalovaly a navzájem si prodávaly úvěry, které pak prodávaly široké veřejnosti.

Jak se vyjasňovalo, že skutečná hodnota těchto úvěrů (a složitých derivátů, které na nich byly založené) je mnohem nižší než se předpokládalo, přestaly si banky navzájem půjčovat a místo toho začaly spekulovat, která z bank je nejvíce ohrožena.

To bylo ono „zadření úvěrů“, které s takovou silou skolilo významné instituce (Lehman Brothers, AIG, Bear Stearns, Northern Rock, Freddie Mac a Fannie Mae), a které hrozilo kolapsem finančního systému jako celku.

Vlády celého světa, s americkým prezidentem Georgem W. Bushem a britským premiérem Gordonem Brownem v čele, zachránily panikařící bankéře z veřejných zdrojů. Udělaly to však tak, že zespolečenštily ztráty bank a enormně navýšily veřejné dluhy.

Role kapitalistického státu

Vlády tak ukázaly, že stát je za kapitalismu „výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy“, jak napsali Marx a Engels v Komunistickém manifestu.

Tím nemyslíme pouze to, že politici jednají v zájmu jednotlivých kapitalistů (jakkoli zkorumpované mohou být jejich vztahy. Spíše je to o tom, že politikové jako celek chápou povinnost, kterou mají k vládnoucí třídě, které slouží. Tou je zachování systému zisku jako takového.

Ten stejný finanční sektor, jehož ústřední pilíře byly právě vyztuženy levným úvěrem od státu, nyní vládám stále zvedá úroky a zdražuje půjčky, které státy běžně využívají k financování každodenních záležitostí.

Je jistě špatné, když se někdo octne na udici lichvářských úvěrových žraloků, ale nyní jsme na háku globálních žraloků, kteří ještě existují jen proto, že jim „naši“ politikové půjčili peníze, které nebudou nikdy splaceny.

Koordinovaná opatření přijatá zeměmi G20 na jaře 2009, aby poskytla „fiskální stimul“, který by odvrátil katastrofální propad, mohla uspět pouze v tom, že na chvíli odloží dopady finančních injekcí bankám. Totéž platí o „kvantitativním uvolňování“, přijatém britskou vládou, které se v zásadě rovnalo tištění dalších peněz a tiché devalvaci měny.

Riziko bankrotu

Čeho se trhy obávají nejvíce, je, že by vlády mohly odmítnout zaplatit dluh či toho vůbec nebýt schopné, a tím předat náklady za krizi na své věřitele (bankovní, státní i soukromé) v jiných zemích. To se již stalo, byť v menší míře a jiným způsobem, na Islandu.

Nemělo by být překvapivé, že jako první byly krizí důvěry ve své státní finance stiženy menší evropské ekonomiky jako Řecko či Irsko. V obou těchto případech vlády nemohly kvůli členství v eurozóně samy natisknout peníze a prostě a jednoduše nemají zdroje, aby mohly financovat velkou a rozhodnou pomoc svým bankovním systémům.

Ovšem to, co platí pro menší ekonomiky, bude také dříve či později platit pro bohatší a větší země, včetně Británie, Itálie či Španělska. Právě kvůli tomu kapitalisté všech zemí požadují úsporná opatření a snížování státních deficitů. Pokud se tak nestane, hrozí odlivem kapitálu a stažením úvěrů.

Chaotický trh proti potřebě plánu

Druhý ničivý rozpor v kapitalismu, mezi společenskou výrobou a soukromým přivlastňováním, se dá vidět na mechanismech, které vlády použily, když se snažily vyjednat dohodu o tom, jak se vypořádat s příští finanční krizí. Tedy státní intervencí dosáhnout toho, co konkurence a tržní mechanismy samy o sobě nemohou.

V dubnu 2010 na mítinku ministrů financí zemí G20 Mezinárodní měnový fond například navrhl globální daň ze závazků bank („příspěvek k finanční stabilitě“). Ta by byla splácena do globálního fondu, který by po čase naakumuloval 2 až 4 % HDP účastnických zemí. Kanadský ministr financí Jim Flaherty na rozdíl od dalších vyjádřil svou skepsi, když prohlásil, že by to nemusel být „vhodný nástroj pro všechny země“ a varoval, že „všemi vnímaná vládní záruka proti selhání“ by mohla povzbudit „nadměrné riskování“.

Podobně pomoc pro Řecko přinutila vlády EU diskutovat o vytvoření „evropského stabilizačního mechanismu“ ve výši 60 miliard euro, který by spravovala Evropská komise, aby budoucí pomoc Španělsku či Portugalsku nemusely pro příště procházet složitými hlasovacími mechanismy v národních parlamentech. Během dvou dnů se ze 60 miliard stalo miliard 750.

Co nám říká to, že jsou takovéto návrhy diskutovány právě teď?

Zaprvé to, že celkový státní dluh je nyní příliš velký a neumožňuje další státní pomoc v případě nové bankovní krize.

Za druhé to, že bankéři i politikové nástup takovéto krize očekávají v několika málo příštích letech – dokonce i když mezi ní a dneškem bude období hospodářského růstu.

Jak moc je tento systém odsouzený k zániku – zmítající se mezi pravidelnými a skoro smrtelnými infarkty, které neví jak uzdravit, jen se s nimi snaží naučit žít.

Ale také nám to říká, že docházejí dosud použitá utišující opatření – fiskální stimuly, kvantitativní uvolňování a záruky úvěrů ze strany bohatších států pro ty chudší. Zaměstnavatelé a bankéři potřebují k obnovení své důvěry škrty v státním utrácení – dokonce i za cenu zpomalení nebo zastavení hospodářského oživení. Ale k prosazení těchto opatření potřebují stát s jeho policejními a represivními pravomocemi, aby násilím potlačil ty vrstvy společnosti, na které dopadne jejich hlavní tíha, pokud by se pokusily o obranu.

Zaměstnavatelé potřebují vést nemilosrdný třídní boj proti většině společnosti. Ale jak ukazují řečtí pracující nebo i výsledky britských voleb, kapitalisté a jejich politici stále mají daleko k dosažení takové rovnováhy sil, aby si mohli být jisti výsledkem tohoto boje – ať již jde o jednotu v jejich vlastních řadách nebo o pasivitu a rezignaci pracujících a nižších středních tříd.

Úkolem revolučních socialistů je oslovit ty vrstvy pracujících, které dnes pro ochranu vzhlížejí ke svým odborům a tradičním reformistickým stranám, s programem na obranu proti úsporným opatřením, který bude řídit odpor od zpočátku čistě obranného boje k boji za novou, socialistickou společnost.

článek převzat od britské skupiny Workers Power