Byla to ještě Topolánkova pravicová vláda, kdo se poprvé pokusil rozpustit Dělnickou stranu, která má sloužit českým neonacistům jako prostředek pro vstup do velké politiky. Úkolu se ujal muž, na jeho neschopnost se lze spolehnout - tehdejší ministr vnitra Ivan Langer.
Jeho třístránkové odůvodnění, který jako hlavní důvod pro rozpuštění této politické strany uvádí, že její pochody a demonstrace komplikují dopravu ve městech, u soudu pochopitelně neuspěl. Skoro by jeden zapochyboval, zda vůbec uspět měl. Dělnická strana se naopak díky soudnímu procesu zviditelnila se a mohla pózovat jako protisystémová strana.
Druhého pokusu o rozpuštění Dělnické strany se ujal sociálními demokraty nominovaný ministr Pecina. Tentokrát je snaha o rozpuštění DS míněna vážně, což rozsah důkazního materiálu, který mimo jiné využívá i monitoringu prováděného antifašisty.
V soudním procesu zastupuje vládu věhlasný advokát Jan Sokol, zatímco DS hájí sám předseda Vandas, člověk bez právního vzdělání. DS evidentně v soudním procesu nejde o to uhájit legální existenci, nýbrž o to nahnat body u nespokojených tím, že se bude stavět do role mučedníků.
A to je jedno z několika nebezpečí takového soudního procesu. Současný ekonomický systém se nachází v hluboké krizi, tato krize nahlodává i současný politický systém. A stále více lidí hledá odpověď na otázku, jak z této krize ven. Ublížená Dělnická strana se tak některým může jevit jako alternativa vůči současnému establishmentu.
Dělnická strana ale ve skutečnosti není radikální protisystémovou alternativou. Ve skutečnosti je radikálním zastáncem utužení jádra současného systému při současném zničení všeho demokratického, co na tomto systému ještě zbylo – zejména pak organizovaného hnutí pracujících.
Nic z toho, co Dělnická strana přes svůj zcela demagogicky zvolený název představuje, není ve prospěch pracujících.
Může snad zrůdný útok čtyř „národních aktivistů“ napojených na Dělnickou stranu ve Vítkově na Opavsku, kteří hodili zápalné lahve do domu romské rodiny, přinést pracujícím něco dobrého? Mohou „nájezdy“ na převážně ghetta zlepšit situaci pracujících v Česku? Může pracujícím pomoci nesnášenlivost vůči židům či cizincům (převážně opět pracujícím)? Ne naopak, rasová nesnášenlivost pracující naopak rozděluje.
Současný establishment zasahuje proti Dělnické straně jednak pod tlakem veřejnosti, druhak DS prostě tropí neplechu a vyvolává nestabilitu. Ač samotný současný systém je ve své podstatě rasistický, nepotřebuje rasové nepokoje v ulicích.
S prohlubující se krizí se však poměr vládnoucích špiček k DS může snadno změnit. Neonacistické úderky se stejně dobře jako proti bezbranným Romům „hodí“ například) proti stávkujícím dělníkům.
Dalším nebezpečím soudního procesu s Dělnickou stranou je vytvoření precedentu, že stát má nějaké právo rušit politické strany. Tento precedens může být pak snadno použit proti jakýmkoliv „nepohodlným“ stranám.
Rozsudek bude vynesen v únoru. Vandas se však už nyní holedbá, že v případě zákazu se totiž DS pouze přeskupí. Sokol to označil za pohrdání soudem a demokracií – jak překvapivé od fašistů.
A to je přesně to, na co mnozí antifašisté – včetně Nové antikapitalistické levice – upozorňovali od začátku. Státním zákazem jedné politické strany fašismus porazit nelze.
K tomu je třeba vytvořit lidové hnutí proti fašismu, kdy si sami lidé uvědomí, že fašismus je pro ně nebezpečím. Ti, kteří to už vědí, by se měli organizovat a dávat národně socialistické verbeži dostatečně najevo svůj nesouhlas a v každodenním životě vystupovat proti rasismu, fašismu a neonacismu. Apatie je cestou do záhuby.
A právě i tuto soudní proces šíří, neboť vzbuzuje falešné iluze, že proti fašismu nemusíme nic dělat.
Soudní proces s DS není výhrou pro pracující, ani pro antifašisty, ať dopadne jakkoliv.
Výhrou by bylo jedině vytvoření silného hnutí zdola, které smete fašisty (nejen) z Dělnické strany z ulic a z politického života země.
