Volby 2010 – Připravme se na odpor proti pravicové koalici!

Výsledek letošních voleb do Poslanecké sněmovny je pro každého levicově smýšlejícího člověka studenou sprchou. Co je ale horší, je to skutečná rána pro většinu obyvatel ČR, pro pracující, sociálně slabé, ale i pro mladé lidi z nebohatých rodin. Scéna je připravena pro další vládu ODS, tentokrát však v koalici s partnery stejně nebo ještě více pravicovými než je ona sama a s pohodlnou většinou k prosazení svých asociálních návrhů.

Rodící se vláda hýří přídomky typu „koalice rozpočtové odpovědnosti“, „vláda proti zadlužování“ a netají se tím, že to mají být obyčejní lidé, kdo si má utáhnout opasky a platit za dluhy, které nadělali ti nahoře. Plánuje se demolice sociálního systému, posilování tržních mechanismů ve veřejných službách (školné, větší spoluúčast ve zdravotnictví), rušení práv zaměstnanců a další podobné útoky . ODS, TOP 09 a VV nás před volbami strašily, že by vláda ČSSD udělala z této země „Řecko“. To jejich vláda však hrozí udělat z většiny obyvatel ČR žebráky nemající přístup k základním sociálním službám, jako je bydlení, vzdělání či důstojný důchod.

Úspěchu pravice předcházel hrozivý nárůst nenávisti vůči všemu sociálnímu ve společnosti, kterého se chytili především střední vrstvy a mladí lidé. Došlo i k napadání mítinků levicových stran - což byl vždy rys typický pro fašistická hnutí. Ačkoli tato nenávistná kampaň podporovaná médii (včetně těch veřejnoprávních) měla na propadu parlamentní levice významný podíl, nemalou úlohu v něm hrálo i jednání ČSSD a KSČM v posledních letech a v předvolební volební kampani. Ani jedna z těchto stran nebyla schopná odpovědět na ofenzívu pravice a představit konzistentní program řešení hospodářské a dluhové krize ve prospěch „dolních deseti milionů.
KSČM obecně nebylo moc vidět. ČSSD postavila svoji kampaň na několika dílčích reformách (zrušení poplatků u lékaře, třináctý důchod), jen aby nemusela odpovídat na zásadní otázku – kdo má zaplatit za krizi, když ne obyčejní lidé? Ostatně sociální demokracie nemá čisté ruce ani co se týče praktického politiky z posledních let. To její zásluhou se dostala k moci Fisherova vláda „odborníků“, která začala se škrty a vládla zcela ve prospěch zaměstnavatelů, a pravice tak mohla se svými hesly „proti zadlužování“ převzít iniciativu.

Takže teď nás tedy čeká pravděpodobně nejasociálnější vláda, jakou jsme za posledních 20 let zažili. Proto je třeba se okamžitě začít připravovat na obranu proti jejím krokům.

Spoléhat na to, že nás parlamentní levice uchrání alespoň od toho nejhoršího, by bylo cestou do propasti. Nehledě na to, že se teď místo odporu proti vládě škrtů bude ČSSD nějakou dobu vzpamatovávat z volebního neúspěchu a KSČM si bude naopak libovat, že uhájila svých 26 poslanců, celý dosavadní postup těchto stran je pro nadcházející období dvojnásob nedostatečný. Parlamentní vyjednávání a důrazné interpelace proti 118 poslancům pravice nic nezmohou. Pokud chtějí tyto dvě strany skutečně hájit zájmy „dolních deseti milionů“ budou se muset naučit nedělat politiku jen v parlamentu, ale především v ulicích a na pracovištích.

Překazit plány Nečasovi, Kalouskovi, Johnovi a spol. můžeme pouze pokud naplno použijeme svoji sílu a půjdeme proti nim masovými demonstracemi a stávkami. Těmi můžeme zasáhnout velké podnikatele a bankéře, jimž bude nová vláda sloužit, v místě jejich zisků a donutit je tak k ústupu. V masovém odporu se musí spojit pracující, kteří mají společenskou sílu na to, porazit vládu škrtů, a ostatní skupiny obyvatel ohrožené vládními útoky.

Symbolické akce, byť v podobě výstražných stávek, které dosud vždy prosazovali odborářští vůdci, také nebudou stačit. Vždyť nedokázaly zastavit ani Topolánka s jeho vratkou koalicí. Abychom se ubránili vládním škrtům, musejí se odbory konečně stát skutečným nástrojem boje za práva pracujících, ale i sociálně slabých a převzít iniciativu v odporu proti nové vládě. K tomu je nezbytné rozšíření demokracie v odborech a oživení jejich základních organizací, aby měl hlas řadových řadových odborářů větší váhu při rozhodování o požadavcích a metodách odporu a o jejich vedení.

Obrana proti nadcházející pravicové ofenzívě je teď prvořadým úkolem všech organizací, tvrdících o sobě že bojují za zájmy pracujících a sociálně slabých. Levicové strany a organizace, odbory, organizace nájemníků a jiných sociálně slabých skupin musejí začít koordinovat své akce a mobilizovat co nejmasovější hnutí proti vládě škrtů – v jednotě je síla!

Ačkoli musíme naléhat na ČSSD, KSČM a vedení odborů, aby daly všechny své síly do boje proti vládě škrtů, nesmíme si nalhávat, že změní svou zažitou praxi. Jako už mnohokrát v minulosti nebudou důslední a nebudou chtít rušit „sociální smír“ a pohněvat si zaměstnavatele, se kterými přece jsou „na jedné lodi“, mobilizací pracujících, která by se jim mohla vymknout z rukou. Díky svému zakořenění v současném systému také nebudou schopni nabídnout pracujícím a sociálně slabým alternativní program řešení krize v jejich prospěch, jdoucí za rámec kapitalismu.

Tento úkol zůstává na radikální levici. Musíme ukázat platnost levicových, antikapitalistických myšlenek v praxi v nadcházejících obranných bojích. Pokud budou pracující a sociálně slabí opět zklamáni svými rádoby zástupci z řad parlamentní levice a vedení odborů a neuvidí levicovou alternativu, která by skutečně chtěla a byla schopná hájit jejich zájmy tváří v tvář pravicové ofenzívě, může dojít ke zhroucení i těch zbytků organizovaného hnutí pracujících u nás a na zoufalství mas porostou krajně pravicové síly, již vybuzené předvolební protisocialistickou kampaní. Jednota všech antikapitalisticky smýšlejících lidí v organizaci, která by se aktivně podílela na organizaci odporu proti nové vládě na pracovištích, na školách, v odborech apod. a prosazovala svůj program v hnutí proti škrtům, je tedy nyní potřeba víc než kdykoli dřív. Roztříštěná nebude radikální levice schopná dostát úkolům, které před ní postavila nynější situace.

Za masové hnutí proti vládě škrtů
Za jednotnou antikapitalistickou organizaci