Před nedávnem jsme si v různém kontextu mohli připomenout výročí 65 let od značně kontroverzního anglo-amerického bombardování Drážďan. K tomuto výročí se pojily diskuze politiků a vojenských odborníků, pokus o zneužití této události neonacisty, který díky masové mobilizaci antifašistů skončil naprostým fiaskem, mohutné policejní manévry, exhibice různých Kocábů apod.
V těchto dnech mají ovšem Pražané se zájmem o historii svého města i válečné dění možnost, připomenout si také 65. výročí bombardování Prahy (resp. zejména to největší z několika, ke kterým došlo), a to docela jinou formou. Řeč je o rozsahem nevelké přesto však zajímavé výstavě, která se koná až do 14. března v prostorách Novoměstské radnice na Karlově náměstí. Jejím jádrem je unikátní, dosud nezveřejněná expozice fotografií Stanislava Maršála, kterou jako nasazený přidělenec Kuratoria pro výchovu mládeže pořídil pro dokumentační účely bezprostředně po náletu o škaredé středě 14.2.1945.
Tento americký nálet na Prahu sice nebyl první, jak se někdy mylně uvádí, přesto však zastihl Pražany do značné míry nepřipravené. Značná část obyvatel byla již zvyklá na přelety letadel směřující na cíle v Říši přes pražskou oblohu a častým planým leteckým poplachům věnovala jen mizivou pozornost. Toho dne však bylo všechno jinak. Během pouhých pěti minut shodily americké bombardéry B-17G Flying Fortress na Prahu 152,5 tun zápalných a tříštivých bomb, které napáchaly rozsáhlé škody na životech i majetku v pásu od Radlic přes Smíchov, Nové Město, Nusle a Vinohrady až k Vršovicím a Žižkovu.
Bombardováním byla zničena nebo poškozena řada význačných budov a areálů, mezi nimi např. nemocnice na Karlově náměstí, Faustův dům, Radiopalác, Grobova vila (tehdy v užívání Hitlerjugend), zemská porodnice u Apolináře, honosná Vinohradská synagoga v Sázavské ulici, tramvajová vozovna a autobusové garáže Pankrác, hřbitov na Malvazinkách, Dannerův stadion (Bohemians 1905), vršovický pivovar a další. V některých případech zůstaly po vybombardovaných domech proluky, které se zastavěly až po půl století – např. na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice, kde dnes stojí obchodně-kancelářský komplex, nebo na rohu Resslovy a Rašínova nábřeží, kde dnes stojí Tančící dům.
Asi nejznámější stavbou poškozenou bombardováním ale zůstává Klášter Na Slovanech (Emauzy) vystavěný Karlem IV. Při náletu byly zničeny obě věže kostela a bohužel také došlo k nenávratné ztrátě nemalé části původních gotických nástěnných maleb v ambitu kláštera. V 60. letech byla dokončena originálním způsobem pojatá renovace.
Celkově bylo zcela zničeno 93 budov, silně poškozeno 190 a lehce poškozeno na 1500 dalších. O život přišlo podle prvního sčítání 431 osob, po válce statistika uvádí (s započtením zraněných, kteří později zemřeli a původně nezvěstných, kteří byli nalezeni mrtví) 701 mrtvých a 1184 zraněných osob. Posledních 23 mrtvých bylo nalezeno v roce 1970 ve sklepě jednoho domu na Vinohradské třídě (zemřeli nezranění v zasypaném prostoru, který nebyl při záchranných pracích objeven).
O tomto náletu se dodnes vedou mezi odborníky i v široké laické veřejnosti spory. Podle jedné verze došlo k celému náletu omylem, neboť cílem měly být Drážďany. Část letadel startujících z britských letišť se prý vlivem poruchy radiolokátoru hlavního navigátora a špatného počasí nad západní Evropou odchýlila již nad Německem od stanoveného kurzu a místo na Drážďany zamířila nad Prahu. O ztrátě orientace mluvil i zástupce vedoucího skupiny letounů.
Na druhou stranu však všichni očití svědkové doložili, že nad samotnou Prahou panovalo mimořádně pěkné, slunečné počasí. Jak je tedy možné, že by si letci spletli Prahu s Drážďanami, z nichž v tu dobu stoupaly k nebi mraky temného kouře z hořících trosek? Rovněž je podivné, že bombardována byla převážně část Prahy na pravém břehu (Drážďany byly bombardovány naopak převážně na levém břehu, Nové Město bylo zasaženo minimálně). Existují také svědectví, že Praha byla zařazena mezi sekundární a náhradní cíle amerických bombardérů, podobně jako další československá města – Duchcov, Záluží u Mostu, Cheb, Karlovy Vary a jiné. Kromě Prahy se však tyto cíle nacházely v Říší anektovaném pohraničí...
Buď jak buď, oběti náletu na Prahu ze škaredé středy 14.2.1945 byly zcela zbytečné. V drtivé většině šlo o civilní obyvatelstvo a bombardování neponičilo ani jediný vojensky důležitý objekt na území Prahy. Naopak následující, zcela jistě cílený americký nálet v březnu se zaměřil prakticky výlučně na vojenské a vojensko-průmyslové objekty na severovýchodě Prahy a v jejím okolí, i když i tehdy jej zaplatilo životem mnoho civilních osob.
Výstava na Novoměstské radnici dokládá, že nacisté a protektorátní úřady rozsáhle využili náletu na Prahu (ovšem pouze toho z 14.2.) ve své propagandě. Vedle rozloučení s oběťmi za účasti oficiálních činitelů, kolaborantů z Kuratoria apod. (s Čechy na Říšském náměstí – dnes náměstí Míru) se nálet hojně propíral i v novinách a rozhlase, kde se v této souvislosti zásadně hovořilo o teroristickém bombardování. Došlo ale i na silnější výlevy.
Jeden z nejagilnějších aktivistických novinářů Protektorátu, Jan Scheinost, perlil například 18.2.45 v Národní politice o pozadí náletu takto: „ Tato ničivá zvůle je dnes, jak se zdá, vrozeným pudem anglo-americké rasy, která se mu oddává se zvrhlou rozkoší zkazit a zbořit vše, co jiní vybudovali. Tato pekelná ničící vášeň je podle všech svých znaků důkazem temných, svrchovaně negativních a život potírajících sil v anglo-americké povaze. Národové, kteří nedokáží nic vystavět a nic dobrého, trvalého a plodného dát světu, ničí alespoň bez rozdílu všechno, co vidí stát v cestě svému ďábelskému popírání života...“
Netřeba dodávat, jak jsou tyto výlevy, odhlédneme-li od jejich šovinismu a rasismu, pokrytecké, vychází-li z úst kolaborantů s režimem, který nechal vybombardovat Varšavu, Rotterdam, Coventry, Minsk a jiná města, který ještě na sklonku války na slepo odpaloval na hlavy britských civilistů „Vůdcovy zázračné zbraně“ – V1 a V2 a který ústy velitele zbraní SS, von Puckler-Burghause, žádal ještě 6. května, aby Luftwaffe zápalnými pumami rozbombardovala celé centrum Prahy s ohniskem na Václavském náměstí. Ostatně německé bomby byly nakonec opravdu ty poslední, které na Prahu padaly, ale to už by byl docela jiný příběh.
Vedle fotografií, umožňujících srovnání tehdy poškozených míst s dnešní situací, a písemností nabízí výstava také několik hmotných exponátů. Otevřena je každý den, kromě pondělí, od 12 do 18 hodin. Vstupné pro pracující je 30 Kč, studenti pak mohou jít za 20 Kč. Výstava končí 14. března.
