Po více než 7 letech boje byla 14. srpna 2009 vyhlášena legalizace vyvlastnění keramičky Zanon. Tato událost byla po několik dní hlavním tématem v provinci Neuquén, kde se továrna nachází, a zapříčinila zuřivé debaty uvnitř vládnoucí třídy. Ta si teď dělá starosti, jak mohlo dojít k legalizaci takto otevřeného porušení „práva na soukromé vlastnictví“ ze strany „zločinných dělníků“, kteří „nelegálně“ okupovali továrnu od roku 2002. Boj dělníků ze Zanonu je inspirací pro pracující po celém světě a příkladem, ze kterého bychom se měli poučit my všichni.
Alejandro López je generálním tajemníkem SOECN, odborů fungujících na základě dělnických shromáždění. Funkce ve vedení podléhají po jednom roce rotaci a funkcionáři jsou kdykoli odvolatelní. Jsou placeni stejně jako dělníci v továrně a i při svých funkcích členové vedení pokračují dále v práci u linek.
„Zanon pod dělnickou kontrolou je vítězstvím pro všechny pracující a umožnili jej všichni ti, kdo nás podporovali; například skrze stávkové fondy, pozvání na turné po Evropě a Spojených státech, kde jsme propagovali náš boj. To bylo velmi užitečné v době, kdy nám hrozilo vystěhování. Dělníci a studenti mobilizovali na národní i mezinárodní úrovni, dokonce i před argentinskými velvyslanectvími, a tak byl náš hlas mezinárodně posílen.“
López se dostal do továrny v roce 1992, do roku 1994 pracoval na základě řady šestiměsíčních časově omezených smluv.
„V továrně to bylo brutální – kvůli šikanování, rytmu výroby, s průměrem 30 nehod měsíčně, a dokonce i 17 úmrtí. Začali jsme se organizovat – v roce 1998 jsme jakožto pracující získali zpět pod kontrolu tovární orgán zvaný interní komise – předchozí zástupci v ní byli buď na výplatní listině zaměstnavatele, nebo byli vyhozeni. Náš boj jsme založili na tom, že všechna rozhodnutí byla přijímána na shromážděních.
Tím jsme byli schopni vytvořit jednotu mezi dělníky a interní komisi posílit. Potom jsme se v roce 2000 snažili o zpětné získání odborů, které zastupují čtyři keramičky v provincii Neuquén. V „Ceramica del Sur“, „Ceramica Neuquén“ a „Ceramica Estefani“ byla podle mého názoru částečná dělnická kontrola od roku 2000, kdy dělníci kontrolovali účty, stejně jako v městě Cutral Có. V programu našich odborů není jen boj v našem sektoru, ale vedení politického boje orientovaného i navenek, úsilí o jednotu dělníků s nezaměstnanými, se studenty, obrana veřejného sektoru či lidských práv. Bojovat za jednotu pracujících s podporou veřejného mínění, které můžeme získat programem třídního boje a třídní nezávislosti.“
Jako příklad López uvedl:
„Snažili jsme se získat podporu od všech těchto sektorů a všechno toto úsilí nám umožnilo přinutit vládu MPN samotnou [konzervativní vláda provincie] ohlásit vyvlastnění továrny – to je cesta, kterou musíme sledovat.“
„Podle mého názoru částečná dělnická kontrola začala v letech 1998/99. Šéfové nám řekli, že nejsou žádné peníze na bezpečnostní opatření a tak jsme požadovali přístup k účetnictví. Tehdy jsme pochopili, jak moc nás vykořisťují. Toho dosáhli nejen odboroví předáci, spíše všichni dělníci.
Z toho pramení naše pevné rozhodnutí neustupovat, protože jsme mohli jít za šéfy s účetními knihami v ruce. Proto je tak důležité pro nás všechny dělníky pochopit, jaké zisky vytváříme, abychom si uvědomili, že my nepotřebujeme šéfy. A pak můžeme využít všechno toto bohatství pro sociální záležitosti, pro lidi – představte si automobilové továrny nebo ropný průmysl pod kontrolou zaměstnanců.“
„Ale aby se to mohlo stát, musíme získat zpět kontrolu nad svými odborovými organizacemi. To předpokládá politické řešení, abychom my, dělníci, mohli znovu mít svoji budoucnosti ve vlastních rukách. A Zanon je toho baštou – pokud jsme schopni toho dosáhnout s jednou továrnou, můžeme to udělat s celou zemí i světem.“
„Dnes je továrna legálně vyvlastněná, ale politické instituce těch samých šéfů nás chtějí potopit – vyššími daněmi, odpíráním veřejných prací, odmítáním kupovat naše výrobky a účtováním vyšších cen za suroviny. Ale dokonce i tváří v tvář tomu všemu jsme diskutovali jak snížit náklady, například skrze shromáždění v každé směně nebo hledáním pomoci a konzultací u studentů. V každém případě nám vždy bylo jasné, že pokud nenastane posun kupředu v dělnické třídě jako celku, tak se Zanon stane izolovaným ostrovem a bude velmi složité přežít. Je těžké továrnu udržet v časech světové hospodářské krize, ale současně Zanon představuje cestu z krize pro všechny propuštěné dělníky. A dokonce i v době krize jsme v Zanonu máme během práce svoji svobodu a důstojnou mzdou. To se nám daří, protože pracujeme a bojujeme zároveň.“
„Když jsme s výrobou v roce 2002 začali, potřebovali jsme vytvořit více pracovních míst a shromáždění rozhodla, že budou určena pro lidi z organizací nezaměstnaných dělníků, kteří vždy byli v první linii připraveni nám pomoci, pro lidi z řad Mapuche [domorodé obyvatelstvo] a postižené. Tak můžeme nyní říci, že bylo vytvořeno přes 250 pracovních míst, zvýšila se výroba – zpočátku jsme mohli vyrábět 40-50 tisíc metrů, nyní jsme dosáhly 400 tisíc metrů. A s vyvlastněním továrny můžeme obnovit naše technologie a vytvořit další nová místa.“
„A když porovnáme, jak jsme pracovali pod starými šéfy a nyní: předtím jsme se ani v různých výrobních sektorech neznali a každý sektor nosil vlastní uniformu, dnes se známe všichni. Předtím jsme nemohli poslouchat hudbu, pít, v práci nás nikdo nemohl navštívit, nemohli jsme dohlížet na výrobu. Dnes nás do práce chodí navštěvovat umělci! Dnes je radostí chodit do práce, ale je to i dvojí zodpovědnost, protože s touto továrnou jak žijeme, tak bojujeme – dnes pokud víc vyrobíme, je to pro všechny dělníky, předtím jsme dostávali pouze drobty. Zanon pod dělnickou kontrolou má politiku neustálé rotace z jedné oblasti práce do druhé, během jednoho roku můžeš pracovat i v administrativě. O tom hlasuje shromáždění celé továrny a funkce rotují.“
Alejandro uzavřel „vzkazem pro všechny pracující. Kapitalistický systém je v krizi a kapitalisti na krizi nemají odpověď. Ale Zanon odpověď představuje – věříme, že to celé není jen o jedné továrně, a že jako dělníci nemáme žádné hranice a musíme si klást daleko větší cíle, než je toto, abychom si navzájem pomohli: nezáleží na tom, jestli jsi z Británie, Kanady, Nigérie či Argentiny, vítězství jednoho je vítězstvím všech a naše dveře jsou otevřeny dělníkům z jakékoli země. Vyzýváme naše bratry a sestry ze všech zemí: musíme věřit v naši vlastní sílu, protože máme ohromný potenciál.“
převzato z britského časopisu Workers Power
