Pro většinu pracujících to může znít jako těžko uvěřitelná pohádka. Továrna, kterou si řídí samotní zaměstnanci. Rozhodují o všem – o výrobě, mzdě, distribuci, jak to bude vypadat na pracovišti, co se bude dělat s penězi za vyrobené zboží. Chybí všemocná a vše prostupující nekompromisní hierarchie, která musí být na slovo poslechnuta, jinak se dá očekávat konec na dlažbě. V argentinské keramičce Zanon to však dokázali.
Továrna se nyní jmenuje FaSinPat, zkratka z Fábrica Sin Patrones, tedy Továrna bez šéfů. Původní majitel Luigi Zanon ji postavil v 80. letech 20. století během vlády vojenské diktatury. Ta se chovala brutálně ke všem svým odpůrcům – dodnes jsou vyšetřovány případy, kdy byli levicoví oponenti či odborářští aktivisté mučeni a vražděni, například shazováním z letadel do moře. Zato však jejím podporovatelům z řad podnikatelů se dostávalo četných privilegií a dárečků. Zanon tak dostal pro svou „investici“ nejen pozemek, ale od přátel z národní i provinční vlády i finanční zdroje.
Odbory se dostaly pod kontrolu zaměstnavatelem najatých kriminálníků, v továrně nebyly dodržovány žádné bezpečnostní standardy, zaměstnanci byli šikanováni a dostávali mizernou mzdu. Není divu, že se začali bránit – prvotním impulsem byla snaha zlepšit katastrofální podmínky v bezpečnosti práce. Jak se dočteme v rozhovoru s Alejandrem Lópezem, podařilo se vydobýt si přístup k účetnictví firmy a odhalit tak lži managementu, že na zvýšení bezpečnosti nejsou finance. Samozřejmě si díky tomu mohli zaměstnanci i uvědomit nepoměr mezi svými bídnými mzdami a obrovskými zisky firmy. Klíčové bylo to, že se jim podařilo znovu získat kontrolu nad svými odbory.
Hospodářská krize v letech 2000-2002, která dovedla Argentinu až na pokraj bankrotu, přiměla majitele Zanonu k propouštění zaměstnanců a nakonec i k rozhodnutí továrnu celou uzavřít. Značně poklesl odbyt a ani tehdejší zaměstnanci nebyli vlastníkovi zrovna po chuti. Doufal, že se krize přežene a až se zlepší vyhlídky, tak si najme povolnější zaměstnance. Intervence organizovaných socialistů, kteří byli schopni předkládat životaschopné a efektivní návrhy jak dále postupovat v boji za lepší podmínky a větší vliv na chod podniku, znamenala totiž přeměnu těch současných v nebezpečně vzpurný sud prachu.
A ten také vybouchl, když se, povzbuzeni úspěchem svých dosavadních aktivit, místo dobrovolného odchodu na úřad práce, začali bránit a zvolili tak záchranu svých míst – továrnu obsadili a pokračovali ve výrobě. Zaměstnavatel jim dlužil několik měsíců mzdy, a pokud by z továrny odešli, hrozilo, že si odveze a rozprodá vybavení továrny. Ta navíc byla z velké části postavena z veřejných zdrojů, které Zanon nikdy nevrátil.
V situaci hospodářské krize Luigi Zanon proti okupaci továrny ani příliš neprotestoval. To umožnilo osazenstvu nabrat dech a rozjet samosprávný provoz. Jenže jakmile začala krize ustupovat, začal se i Zanon zajímat, jak by se dostal k fabrice, kterou dovedl prakticky k zániku, a která přežila jen díky zaměstnancům. Kvůli svým kontaktům na oficiální místa tak mohl využívat služeb armády, policie i soudů. Pracující ze Zanonu se i díky obrovské podpoře veřejnosti, zejména hnutí nezaměstnaných a studentů, podařilo fabriku udržet. Luigi Zanon neváhal ani využít svých vazeb na podsvětí a najal si bandy hrdlořezů – i světová média nás tak mohla v roce 2005 seznámit s případem unesené a mučené odborářky. Ale ani to nepomohlo.
Továrna mezitím najímala nové dělníky a rozšiřovala výrobu. A to i přes tlak nemilosrdného okolního světa kapitálu – zatímco bývalý vlastník měl zajištěný odbyt od okolních měst a provincií provozovaných zařízení, nyní byla továrna ignorována. Co víc – bývalý vlastník, stejně jako všichni ostatní zaměstnavatelé, dostával od provincie dotace na energie a suroviny. Například platil za elektřinu pouze 20% ceny, FaSinPat platí jako jediný průmyslový podnik plnou částku.
Továrna však rozvoj neomezovala pouze na svou továrnu, ale i na okolní komunity. Zaměstnanci tak rozhodli například o výstavbě nemocnice, kterou během
3 měsíců i postavili. Provinční vláda ji předtím planě slibovala přes dvacet let!
V polovině roku 2009 osazenstvo továrny konečně dosáhlo zákonného uznání vyvlastnění továrny. To by mělo umožnit další rozvoj družstva, nakoupit nové stroje atd.
Jak ale v rozhovoru naprosto správně upozorňuje López, další přežití továrny záleží na celospolečenském vývoji – izolovaný ostrůvek dělnické samosprávy nemůže pod tlakem okolního kapitalistického světa přežít navždy. Zárodky či dokonce pokročilá stádia dělnické kontroly existují i v dalších argentinských i jihoamerických podnicích – je potřeba je dále rozvíjet, až po získání úplné samosprávy, a hnutí spojit na celostátní i mezinárodní úrovni.
Zaměstnanci Zanonu ukázali, že je možné prakticky z ničeho získat kontrolu nad svým vlastním osudem, že je možné jít příkladem pracujícím v jiných továrnách, a že je možné navenek orientovanou prací získat podporu veřejnosti pro myšlenky socialismu – skutečně demokratického řízení společnosti zdola.
Martin Mikula
